Blogy

Nastudování M. Pecka na mě působilo jako zjevení především z jednoho prostého důvodu: podařilo se mu totiž výstupy řemeslníků zpracovat nápaditě a bez pitvořivě nesmyslných přídavků. Po mnoha letech (viděl jsem osmnáct nastudování) jsem se tak konečně při těchto scénách dokonce i bavil. Herecky vyrovnané, snad by bylo záhodno zmínit aspoň J. Konečného v roli Puka a T. Novotného coby Mikuláše Klubka – i on je jistě jedním z hlavních příčin a důvodů, proč řemeslnické scény dopadly takto šťastně. Pěkná hudba R. Mankoveckého, některé Shakespearovy dialogy či monology byly dokonce zhudebněny, což o...

V Novotného inscenaci muzikálu měla jasnější převahu dámská část souboru. Herecky i pěvecky se své úlohy nejpřesvědčivěji zhostila D. Novotná, v tandemu s ní pak J. Kalužný viditelně ztrácel dech, na uvedené repríze měl navíc značné potíže se zpěvem. Na malém prostoru dokázala zaujmout jako vždy herecky přesná P. Janečková a výhrady nemám ani k M. Sikorové. Nelehkou roli světem protřelé mladé ženy a posléze milující snoubenky ztvárnila v obou případech uvěřitelně. Přestože se postupem děje měnila spíše v „tu druhou“, neustále si v sobě nechávala i kus z „původní“ Sally, takže v závěru, kdy se ...

V inscenaci jsou k vidění hned tři výrazné herecké výkony, jež si zaslouží pozornost. T. Šulaj výtečně vystihl vnitřní rozervanost ztrápeného Bricka snažícího se své pochybnosti a životní prohry utopit v alkoholu. Zetelova režie si spolu s hercem skvěle pohrávala jak s možnou nepřiznanou Brickovou homosexualitou, tak s pocitem viny ze smrti přítele, který se postava o to víc snaží projikovat do manželky Maggie, s níž není šťasten. Výborně byly také zpracovány Brickovy alkoholické výpadky, Šulaj ani v jedné z takto náročných scén neslevil z vysoko nastavené laťky. Za nejlépe zpracovanou scénu p...

75% První ze čtyř dosavadních Balašových nastudování muzikálu (premiéra v roce 2005, až poté následovaly další jeho verze v Divadle na Vinohradech, Příbrami a v Mostě), které prověřilo vysoký standard souboru i v této nelehké disciplíně. Zároveň oceňuji, že i po více než devítiletém uvádění má inscenace stále sevřený tvar, působí velice kompaktně a především z jeviště do hlediště proudí kus pořádné energie (aniž by se z ní vytratil hořký sociální podtext), což u takto dlouho uváděného projektu nebývá zvykem. Sehrané hlavní šestici po všech stránkách dominuje T. Šulaj, výrazná osobnost divadla....

Vybledlé stěny, děravá střecha, všude pověšené portréty s profesorem Serebrjakovem, do toho dětská houpačka. Tak vypadá dějiště ostravského Strýčka Váni. Mladý režisér Štěpán Pácl vnesl do Čechovova dramatu řadu nápadů, z nichž některé fungují, jiné jsou spíše na obtíž. Možná trochu s podivem je, že ústřední postavou není ani tak Ivan Vojnickij, jako spíše komplikovaný trojúhelník Soňa – Astrov – Jelena. Právě ve výkladu těchto postav vidím největší přínos Páclovy inscenace. Nejzajímavější z celého ansámblu Bezručů je tentokrát Pavla Gajdošíková, která ztvárnila roli Serebrjakovy dcery z prvn...

Ve filmovém světě jsou pokračování úspěšných titulů zcela běžnou věcí. Dokonce se v poslední době zdá, že je víc druhých dílů, remaků či sequelů než úplných novinek. Udělat pokračování úspěšné divadelní hry nebývá zrovna obvyklé. Umělecký šéf Klicperova divadla David Drábek ovšem nemá problém pouštět se do neprozkoumaných končin divadelního provozu, a tak se diváci v Hradci Králové mohou bavit jeho nejnovější komedií Velká mořská víla, která je pokračováním Jedlíků čokolády, kteří měli v Klicperáklu premiéru před třemi roky. Osud tří sester Heleny, Rózy a Valerie sledujeme s odstupem deseti l...

Drábek dokáže se Shakespearovým texty hotové zázraky. Tentokrát dokázal ukrotit svou bujnou fantazii, nerozhazoval marnotratně nápady, ale soustředil se na vyprávění příběhu "veronských milenců" 21. století. Rodové spory nahradil těmi etnickými. A tak jsou Kapuletové "věčně mladí" snobové bez špetky citu, kteří řeší, jak odstěhovat problémové sousedy. Nepřekvapí, že jejich nejoblíbenější proprietou je domácí solárium a že jejich večírky hlídá ochranka, která jakoby právě přišla z neonacistického koncertu. Montekové jsou zase nespoutaná romská rodina, která žije dle svých tradic a zvyklostí, ...

55% V momentě, kdy jsem přistoupil na nedokonalost textu, který místy opravdu nepůsobí věrohodně (stěží se dá uvěřit, že by se mladý pár, který spolu žije pouhých šest měsíců a vidí se kvůli pracovnímu vytížení jen zřídka, k sobě choval jako po desetiletém manželství, nebo že by po jednom společně prožitém nedělním dopoledni dospěl k takovému rozhodnutí jako ve hře – a podobných velmi hraničních momentů bylo v příběhu hned několik), jsem se celkem bavil. Hra má totiž spoustu solidně napsaných vtipných scén, u nichž se dá uvolněně zasmát. Skvěle je vygradována například scéna s dětskou hrou Cho...

Měla to být událost sezony - proslulý americký režisér Robert Wilson spojil opět síly s Národním divadlem a z tohoto spojení měl vzniknout výjimečný projekt k výročí začátku první světové války. Inscenace měla obrovské ambice, na několik týdnů se kvůli ní uzavřelo Stavovské divadlo, provázel ji nevšední zájem médií. O to smutnější je, že po premiéře bublina splaskla. Zázrak se nekonal. Inscenace má podtitul Divadelní pohlednice z pohnuté doby. A skutečně 1914 funguje především jako pohlednice. Pokud si před představením vezmete do ruky program a prohlédnete si fotografie, hned se začnete na c...

Antisemitismus, fašismus, komunizmus. Pandořina skříňka z minulého století ukrývá zrcadlo, do něhož se dodnes leckdo bojí pohlédnout. Konfrontaci se stigmatem „–ismů“ nabízí divákům už druhou sezonu titul Naše třída v Divadle Komedie. „Historie 20. století ve 14 lekcích“ polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka, inspirovaná pogromem v městečku Jedwabne, patří k tomu nejlepšímu, co v současné době divadelní společnost Company.cz nabízí. Nadto jí sluší i přímočarý inscenační přístup, typický pro zdejší tvůrce. Neosobní prostředí školní třídy je symbolem inkubátoru pro vývoj komunity, která vze...

Režisér David Jařab má pro pražského německého autora Johannese Urzidila slabost. Ačkoliv Urzidil nebyl dramatik, jeho doménou byly především povídky a eseje, Jařab se pustil do dramatizace již druhého díla současníka Franze Kafky. V prvním případě se jednalo o mimořádný úspěch – to, když v Divadle Komedie nastudoval Weissensteina. Kvartýr bohužel takovým zjevením není a nemalý vliv na to má právě dramatizace. Urzidilova povídka Poslední zvonění, dle které Kvartýr vznikl, se odehrává v Praze za druhé světové války. Mladá služebná Mařka se zničehonic stane majitelkou bytu i značné finanční hot...

V Havlově verzi není podsvětí místem pro nevzdělané zlodějíčky, jeho postavy mluví květnatou řečí, která místy přerůstá v pseudointelektuální žvanění. Celé je to důmyslná hra, jejíž cíl je jediný – získat moc nad ostatními a to téměř za jakoukoliv cenu. Klientelismus kvete, obyčejný „čestný“ zlodějíček končí na popravišti, aby si kápové mohli pokojně žít. Žebrácká opera má tu výhodu, že ji lze velmi lehce transformovat na aktuální dobový kontext. A tak Havel v sedmdesátých letech kritizoval tehdejší normalizační režim, ale Špinarovi nedělalo velké potíže inscenovat hru tak, abychom pochopili, ...

Chiarelliho hra přebírá témata klasických salónních komedií, jako je manželská nevěra. Klasický model je ovšem doveden ad absurdum. V tomto případě se hrabě Paolo Grazia chvástá, že by svou ženu zabil, pokud by zjistil, že je mu nevěrná. Když ale zjistí, že skutečně patří do skupiny podváděných manželů, nedokáže svou ženu Savinu zabít. Aby si zachoval masku, kterou společnosti nastavuje, pošle ženu pryč a přátelům tvrdí, že manželku zabil. Okolím je považován za hrdinu, soud ho osvobodí, ženy ho obdivují, je na roztrhání. Zločincem a vyvrhelem se paradoxně stává až ve chvíli, kdy se ukáže, že ...

Osiřelý západ je fascinující studií dvou životních ztroskotanců. Coleman Connor je v uhrančivém podání Jaromíra Dulavy člověkem bez skrupulí a bez svědomí. Dokáže bez mrknutí oka zabít svého otce, tyranizovat bratra, člověk za jeho chováním cítí bezbřehý smutek z nenaplnění jeho života jakýmkoliv smysluplným obsahem. Valene Connor, kterého s přesně dávkovanou komičností hraje Marek Taclík, je zase lakomec, který je schopen křivě svědčit pro pár korun, který má ale zároveň měkké srdce a nedokáže tudíž vzdorovat atakům svého bratra. U těhlech dvou hrozí, že se každou chvilkou zabijí, divák ale t...

McDonaghova hra v sobě obsahuje spoustu groteskních motivů, které se ovšem Ladislav Špiner rozhodl spíše potlačit a šel cestou čisté tragikomedie. Tím se jeho inscenace hodně odlišuje od verze, kterou v sousedním Hradci Králové před pár lety nastudoval Jan Frič – tam byla naopak komika místy až brutální, navíc zvýrazněna výrazně nadsazenými kostýmy, kterým vévodily obligátní zrzavé paruky. Špiner nechává v pardubické inscenaci více vyznít tragické tóny předlohy, čímž se oslabuje komický účinek některých pasáží, zase se mu ale daří věrohodněji prokreslit jednotlivé postavy příběhu. To se ukazu...

Do rodiny inscenací zaobírajících se životem a dílem Franze Kafky přidalo na konci března Divadlo D21 Ortel, divadelní adaptaci Kafkovy stejnojmenné povídky. Alespoň tak to tvrdí anotace, co si pod tím však představit?Vyjdu z opačného pólu. Co znamená dramatizovat román? Obvykle vybrat si hlavní dějovou linii, přetavit klíčové události v jednotlivé scény, z množství myšlenek a motivů zvolit ty, jež se přímo vážou k poselství, které dle tvůrčího týmu stojí za předání publiku. Jinak řečeno, cílem je identifikovat východisko a vybrat z předlohy materiál, který nejlépe poslouží jeho komunikaci div...

O Červené královně se tvůrkyně vyjadřují jako o "představení na hraně divadla a rituálu". Být uváděna kdekoliv jinde, považoval bych toto tvrzení za alibismus - pokud se něco nepovede, tak je to "protože rituál". Jenže právě Divadlo Kampa je prostorem, kde mají divadlo i rituál své neoddiskutovatelné místo a takové spojení tam vyznívá přirozeně. Přesto musím říct, že z divadelního hlediska "by se na tom dalo ještě dost zapracovat".Inscenací se prolínají tři linie. První je ritualizovaný akt stvoření, veskrze praktický a dávný, příslušející ženě (zde bych poznamenal, že ač je Červená královna o...

Kolikrát jste dobíhali tramvaj, tak žejste ještě další dvě stanice nemohli popadnout dech?  Kolikrát jste věděli, že padáte několik vteřin předtím, než jste vážně upadli? Jak je člověku, kterému dochází síla? Jak musí být člověku, který nemůže ovládat své tělo? Co se stane, když vás začne ovládat Parkinsonova choroba? Jaké to je ztratit schopnost se bít o své bytí. To vše představuje tanečnice a choreografka Markéta Vacovská ve hře svalů na jedné vlně s muzikantkou Lenkou Dusilovou. Dvě nebo tři ženy (viděla jsem představení v alternaci s Veronikou Kotlíkovou) v centru dění a jeden muž v poz...

Nejnovější "premiérou" Dívadla jsou Osamělé večery Dory N., přičemž uvozovky používám proto, že nejde o zcela novou inscenaci, snad se jí ale nyní konečně dostane pozornosti, kterou si rozhodně zaslouží.Zajímavý je už samotný text, zpověď Theodory Němcové, dcery slavné matky Boženy, jež divákovi nabídne to, co mu ve škole nejspíše zatajili, totiž pohled do života rodiny této pro školní lavice povinné autorky. Vskutku, při hodinách literatury jste se pravděpodobně dozvěděli seznam děl, význam pro národní obrození a měli-li jste štěstí na osvíceného pedagoga, tak i pár životopisných údajů, jež v...

Inscenaci La Loba vytvořila tanečnice a choreografka Lenka Vagnerová. Na skoro prázdném jevišti, jen s jedním pruhem posekané slámy, se objeví stařena, která je symbolem prastaré ženské síly. V této inscenaci, pro mě překvapivě, nebyla zobrazena žena-panna, či žena-matka, jak bývá časté, ale neforemná zkroucená stařena očekávající smrt. Stařena v podání Andrey Opavské není na jevišti sama, doprovází ji hlas a později i pohybové kreace Jany Vébrové. Stařena se po jevišti zpočátku pohybuje jako „správná“ stařena, pomalu a nejistě, a po každém pomalém odchodu z jeviště velmi záhy vystoupí ze šál ...