Blogy

Kdybyste se mě před měsícem zeptali, zda znám Babičku Boženy Němcové, odpověděl bych, že jsem se o ní učil ve škole, ovšem přiklonil bych se k názoru, že jsem ji nečetl a neviděl ani zfilmovanou. Přesto jsem měl při sledování stejnojmenné inscenace pocit, že mi je prakticky vše důvěrně známé, čím to? Mé vysvětlení je, že jsem toto dílo nějakým způsobem dříve vstřebal, ovšem nezaujalo mě natolik, abych je udržel v aktivní paměti.To však není případ této inscenace. Přiznám se, že jsem na Fidlovačku vyrazil s obavami většími než malými, jednak mi předloha nepřišla z nejatraktivnějších (svoji roli...

Když ve Švandově divadle před zkoušením Frankensteina vzniklo několik týdnů volného času, rozhodl se jeho umělecký šéf a režisér Dodo Gombár tento prostor vyplnit vytvořením a nazkoušením "poloinscenace", jež by byla výsledkem kolektivní improvizace, dané bylo téma - "outsiderství", co znamená být v dnešním světě "na okraji", "mimo"? Zveřejněný tvar pak měl být dle informací tvůrců polotovarem, který se měl měnit na základě připomínek diváků, k jejichž vznášení slouží diskuse, jež se odehrává po každém představení a účastní se jí (za tvůrčí tým) především herci, občas se na jevišti objeví i pa...

Když jsem Kodaň zhlédl poprvé v lednu 2012, měl jsem v úmyslu přidat jen nejvyšší hodnocení a komentář "Absolutní zážitek, více slov by bylo pouze jeho przněním, tak jen... Děkuji." Má sestra mě však přivedla na myšlenku, že by mohlo být užitečné sepsat tento blog a vysvětlit v něm "technikálie". Fraynova hra se totiž z velké části zabývá čímsi, co je dnes známo (tedy alespoň mezi teoretickými fyziky) jako "Kodaňská interpretace kvantové mechaniky", a souvislostmi této s osudy a nitry jejích tvůrců. I bez znalosti moderní fyziky je možno si inscenaci užít, neboť Michael Frayn vytvořil nesmírně...

Na tuto hru jsem se vypravil vyzbrojen nepříliš lichotivým komentářem Jiřího Landy a zde odkazovanou ještě méně vstřícnou recenzí. Měl jsem připravený i nadpis blogu, v němž bych potvrdil nízká hodnocení, měl se jmenovat "Konečně přestávka, konečně děkovačka". Nicméně poté, co jsem představení zhlédl, musím napsat zcela jiný blog, cítím potřebu se ostře vymezit proti obému jmenovanému. Co jsem tedy já, zřejmě na rozdíl od jiných, viděl? Předně docela funkční studii nefunkčních vztahů. A to na několika úrovních, kromě stokrát omletých vztahů partnerských (v tomto případě manželskýc...

Když jsem před rokem zahlédl plakát avizující uvedení hry Vše o mé matce v divadle ABC, přijal jsem tento fakt se značně smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že tento příběh někdo u nás uvedl na prkna divadla, na druhou stranu jsem byl poněkud nervózní z toho, že to jsou právě Městská divadla pražská. Trvalo mi rok, než jsem se odhodlal toto představení navštívit, a bohužel se rozporuplnost mého očekávání zcela naplnila. Na úvod se musím přiznat, tento Almodóvarův film mám opravdu rád. Pokud jste na tom podobně, berte tento blog jako varování, tohle není Almodóvar. Přesto, pokud ...

Merlin - Grál začíná přesně tam, kde Merlin - Zrození skončil, rytíři se vydali hledat Grál. Kromě příběhů jejich cest jsme svědky zbytku legendy, rozpadnutí spolku Rytířů kulatého stolu, Lancelotovy a posléze i Mordredovy zrady. Ač je tento "díl" poloviční oproti předchozímu a "papírově" obsahuje více akce, je přesto klidnější, bez vedlejších postav, skrze vnější konflikty je pozornost soustředěna na niterné prožívání hlavních aktérů. To na jednu stranu vytváří zajímavý kontrast k předchozí části, na druhou stranu se mi tato koncepce jeví poněkud nešťastná při uvádě...

Příběh Třicáté Marininy lásky v sobě skrývá potenciál na výbornou divadelní hru, dvouhodinový rozsah by se dal vyplnit bez hluchých míst. Ovšem o tom, co jsem měl možnost zhlédnout, se musím vyjádřit zcela jinak. Z divadla jsem odcházel v hlubokém zamyšlení nad tím, kde se stala chyba (a děkuji tímto všem chodcům a dopravním prostředkům majícím pochopení a zabránivším střetu těchto s mou osobou). Viděl jsem množství postav, motivů a zhmotněných myšlenek, jednotlivé dílky by do sebe určitě mohly zapadat, přesto jsem celkový obraz nespatřil. Nakonec jsem identifikoval dvě příčiny, podle he...

Když bylo v únoru představení Merlin - Pustá zem pár dní před termínem zrušeno a v březnovém programu se neobjevilo, zmocnilo se mě neblahé tušení, že mi toto veledílo uniklo, že se poslední realizovaný termín ex post prohlásí za derniéru a bude. Naštěstí jsem se mýlil a tento blog uvozuji větou "Ještě že Merlin nezůstal zakopán ve Zlíně." V provedení, v němž jsem ho zhlédl, měl "kompletní Merlin" šest hodin s padesáti minutami přestávek. Moc mi to neladí s jinými komentáři, podle nichž by výsledná délka měla výrazně narůst, ovšem ať už byl tento rozdíl způsoben výrazným...

Varování: Tento blog neobsahuje žádnou myšlenku a vznikl jen proto, že vychválit jmenovitě všechny herce v šesti stech znacích komentáře hodnocení je nad mé síly. Můj vztah k Divadlu Na Fidlovačce je poněkud nejednoznačný a vlastně si jej stále utvářím. Na jednu stranu jsou tu komedie na hlavní scéně, které sice lákají davy diváků, ale osobně si je docela rád odpustím. Na opačné straně stojí Komorní Fidlovačka, kde jsou k vidění hry, jež nenaplní ani její (oproti "velké Fidlovačce" o poznání menší) sál a přitom jsou pro mě docela zajímavé. Když jsem zahlédl plakát s Eliškou Balzer...

Před lety jsem se na jakémsi půlnočním představení v Karlových Varech přesvědčil, že současná maďarská filmová tvorba má (patrně nejen českému) divákovi co nabídnout. Hra Dobrodružství mě přesvědčila, že totéž lze říci i o tvorbě divadelní (ač tedy zde slovo současný vyžaduje poněkud širší definici tohoto adjektiva). O ději samotném toho nemohu (z důvodu možného prozrazení toho, co by prozrazeno být nemělo) napsat o mnoho více, než co říká anotace - to, co začíná jako zdánlivě banální milostný trojúhelník, se ukáže býti čímsi hlubším, v průběhu vývoje příběhu se dere na povrch, co bylo na z...

V Dlouhé hrají kompletního Shakespeara ve dvou hodinách, v Komedii Petrolejové lampy za polovinu času. Co je ambicióznější cíl? V Dlouhé se hned na začátku divák dozví, že ho nečeká žádné velké umění, ale divadelní fastfood. V Komedii pak na konci zjistí (poté, co se k tomu sám dobere), že možná viděl umění, ale Petrolejové lampy se nějak vytratily. Tedy ne snad, že by nebyl onen příběh vůbec přítomen. Je tu Štěpka, Pavel, Jan i oba otcové. Jsou tu i celé povědomé scény, všechny stavební kameny inscenace jsou vlastně docela věrohodně přebrány z předlohy. Přesto to Petrolejové lampy nejsou a...

Hlavním smyslem tohoto blogu je položit otázku, kterou jsem nenašel v žádné ze zde odkazovaných pěti recenzí, což mě přivádí na myšlenku, že jsem divný já nebo všichni ostatní (přičemž si jsem vědom, kde v takových případech bývá pravda). Nejprve ale můj dojem z celku. Hra Dioptrie růžových brýlí rozhodně není tuctová a vlastně není vůbec špatná, dokonce bych řekl, že je zajímavým příslibem do budoucna. Hned na začátku jsem byl hozen do rozbouřených vod nejistoty a prožíval s hlavním hrdinou Honzou jeho zmatení, abych se ke konci první půlky chytil záchranného kruhu v podobě odhalení minulý...

Ač za to budu zbytkem své divadelní skupinky pranýřován, musím hned na úvod napsat, že hra Ubu se baví je dobrá a nechybí mnoho, abych ji označil za výbornou. Jde o syntézu dvou prvků, jejichž spojení je vlastně přirozené. Prvním je odkaz Jarryho předlohy, otec Ubu je přítomen jednak v prostotě i sprostotě jednotlivých postav a v jejich nízkostech, jež během hry z hlubin nevyřčeného vyplouvají na povrch divákova uvědomění, jednak v celkové absurditě hry. Bohužel musím přiznat, že tato stránka je tím jediným, čím jsem byl bezprostředně po skončení představení ovládán. Hra ovšem není absur...

Páteční večer se dá strávit všelijak. Pokud jste z veselejší společnosti, třeba se sejdete ve své oblíbené hospůdce, kde alkohol teče proudem, probírá se život, dojde na řeči o sexu, zdraví, politice, penězích, vztazích a hlavně na spoustu prázdného filosofování, takového, jež se odehrává ve většině společností, kde není o trojkombinaci pivo - víno - kořalka nouze. Aby večer získal nádech tajemna, vše bude zahaleno do opravdu hustého oblaku cigaretového kouře. K tomu se sem tam zapěje nějaká hospodská odrhovačka, jednotlivé myšlenkové linie a výkřiky se s přibývajícími promile začnou všelijak ...

Na cestě vedoucí mé kroky na hru Hrdinové jako my stojí dva významné směrníky. Prvním je výkon Jiřího Štrébla v Antiklimaxu. Lehkost, s jakou dokázal vtisknout zdání přirozenosti veskrze zvrácené postavě Otce, mi doslova učarovala. Druhým je potom má záliba v československých filmech z čtyřicetiletého "období temna". Nemám na mysli hřebejkovská porevoluční díla snažící se onu dobu reflektovat, ale poctivé budovatelské a normalizační kousky nasáklé všudypřítomnou propagandou, vydávající pro "dnešního člověka" téměř nepochopitelné vzorce chování za cosi přirozeného. Proto,...

Sice jsem byl dnes na derniéře, ale cítím nutkavou potřebu hraničící s historickou povinností sepsat tento blog a alespoň částečně Mahábháratu na i-divadle rehabilitovat. Prožil jsem totiž Příběh, ano, prožil, zážitek, jehož se mi dnes dostalo, setřel onu obvykle jasnou hranici mezi děním na jevišti a rezonancí jeho vlivu v divákově nitru. Prožil jsem Příběh, v němž bylo vše, pravda i lež, pouta pokrevní i milostná, věrnost i zrada, bohové i lidé, hrdinové, kteří ale zůstali lidmi, plnost lidské podstaty i osvobozující božská prázdnota, tajemství i jeho objasnění, vývoj Příběhu i postav. ...

Na úvod přiznávám, že jsem nečetl předlohu ani neviděl žádný z filmů podle ní natočených (ač mám silné nutkání to napravit), následující řádky jsou tak čistě mými domněnkami. Co si tedy myslím, že jsem viděl? Předně podobenství o Člověku, o boji "dobra" a "zla" v něm, o boji mezi nadějí a touhou konat dobro na jedné straně a pokušením tohoto světa, jež se snaží všemu zabránit, na straně druhé. Ústřední postavou je Andreas Kartak ztvárněný Martinem Pechlátem, muž, který byl snad kdysi Mužem, dnes je však již jen prázdnou nádobou, v jejímž dunění je možno zaslechnout ozvěn...

Teplo domova odneslo vrstvičku ledu na mých zádech a já už se můžu k Černým pannám s lehkým odstupem vyjádřit. Co se ale dá napsat o hře samotné? Ne o mnoho více, než že je mrazivě aktuální, sice zasazená do německých reálií a nás se v tuto chvíli až tak moc netýkající (když Pavel Širmer píše, že "nepocítil dostatečné souznění s realitou života v naší zemi", já mohu dodat jen "naštěstí"), ale s přibývajícím časem bude její poselství stále naléhavější. Anotace oznamuje, že se jedná o "deset monologů deseti muslimských žen". Sluší se upřesnit, že jde o deset musl...

Byla-li hra Hrdinové jako my obžalobou obyčejného člověka a systém jako takový hrál druhé housle, je tomu ve hře Víra, láska, naděje právě naopak. Proč tyto hry srovnávám? Protože je má na režijním triku Kamila Polívková. Ve srovnání můžu pokračovat, způsob, jakým jsou obě inscenovány, je konzistentní, žádné chození kolem horké kaše, vše ořezáno na kost, bez zbytečných okolků míří přímo k jádru věci. A společné je též téma zodpovědnosti a z ní plynoucí viny. Základním aspektem hry Víra, láska, naděje je kontrast, ten je možno sledovat na několika rovinách. Tak předně si zde nejsou lidé rovn...

V dejvické kavárně Potrvá se odehrála v úterý 15.3. premiéra staronového souboru Ing. Antonín Puchmajer, D.S. s názvem Kabaret. Hned na úvod je třeba říci, že tato inscenace je natolik převratná, progresivní, intelektuální a předbíhající svou dobu, že divák i recenzent nemají slov. (Jedna divačka po představení utrousila, „To jsem zvědavá, jak to budu vyprávět.“) Úvod slibuje mnohé. V. Mikulka s kytarou je přinesen na jeviště na židli dvěma pochopy (M.J. Švejda, M. Svoboda) v doprovodu dvou vlnících se animírek (Jana Švejdová, Michajla Michajlova). Postupně je přinášen k diváckým stolkům, kde ...