Blogy

Wilderova hra Naše městečko, do níž se pustili v Divadle ABC, je o tom, že přes 2/3 představení (úmorné dialogy, banální situace etc.) se čeká na kouzlo, které snad ani není pointou, nýbrž kvitancí poselství tohoto na svou dobu asi silného textu. Nalezení zázračnosti obyčejného života. Připomenutí normálních situací, které jsou ale pořád krásným rituálem ve všednosti života. Všednost kontra věčnost jiné „kosmogenní“ dimenze... Být dramaturgem, tak po tomhle snad sáhnu taky. Jenže svět už je trochu jinde, než byl před padesáti lety (časové zařazení hry je do doby před padesáti lety kdoví proč p...

Teatr Novogo Fronta odpremiéroval svou novinku s názvem Zwischenmensch. A znovu můžeme říct: stavy „mezi“, tam někde na řece Léthé, nebo na druhém břehu řeky vzdechů Acherón? (to už je jedno), mají u TNF vždy sugestivní psychedelickou podobu i s jistým zvláštním druhem humoru, k tomu herecky, výtvarně a jinak fascinujícího Aleše Janáka a bizarní Irinu Andreevu. Takže potud žádný rozdíl proti předchozím (nesólovým) inscenacím, včetně asi nejvydařenějšího projektu posledních let Petrouchka. Zwischenmensch je možná o něco hravější a díky tentokrát početnějšímu ansáblu inscenace kladla větší nárok...

Kdo má rád zároveň historii (anglickou především) a výrazné herecké divadlo, určitě ho zaujme nová inscenace režiséra Petra Kracika Ať žije královna! v Divadle pod Palmovkou. Linie náročného hereckého divadla se libeňská scéna drží už mnoho let a téma nejznámějšího konfliktu tudorovské Anglie, tedy královen Alžběty I. a Marie Stuartovny, je další příležitost pro potvrzení této koncepce. Z mnoha zpracování tématu si DPP šťastně vybralo hru Roberta Bolta, který byl nejen dramatikem, ale i přímo historikem - specialistou na dané období. Takže z jeviště často promlouvají citace z autentických mate...

Hop hop hop, cvak! Třetí dlouho očekávaná hopsavá inscenace originálního pohybového divadla Veselé skoky je tu! Tradičně je to moc milé a náramně hravé, tentokrát vycházející z dětských pískovišť. Principy i v Baby boxu ovšem zůstávají stejné: rozvíjení choreografických technik, nápadů, leitmotivů slovních, vizuálních či tematických. Pas de quatre v bačkůrkách je strhující - a bohužel také jediný vrchol jinak prázdných choreografických hrátek, byť budí všeobecné nadšení u publika. Když se potřetí vstupuje do téže řeky, možná by to již chtělo dramaturga, který se na skákací variace podívá z ods...

Dřív než jsem setkal s krásnou a tuze zajímavou exotikou divadla vzorců, nádherných kostýmů a masek či neuvěřitelných pohybových schopností mladých aktérů pekingské opery, musel jsem cestou do koncernového podniku Palác Akropolis akciové společnosti (to není fór, tak si říkají) hodně přemáhat. Ne kvůli silné chumelenici, ale proto, že do zauzených míst lezu nerad. Skoro bych řek, že v Paláci Akropolis porušují jistý zákon. O to větším kontrastem působila ta jímavá nevinnost, ale zároveň profesionální projev (nejen) dětských účinkujících z druhé strany zeměkoule. Esence, z nichž je tradiční ...

Marně dumám, proč hudební komedii (nebo komorní muzikál?) Sliby chyby (v originále Promises, Promises) v Divadle pod Palmovkou neudělali rovnou jako přiznanou parodii na muzikálový boom, udělali by líp, než si hrát na komorní muzikál. Vždyť pro to měli všechny předpoklady: námět „lidový“, zápletku zapomenutou v době svého vzniku s logicky retardovaným vyzněním, „činoherní zpívání různých kvalit“ (v mnoha alternacích), herce, kteří se tak nějak všelijak (ne)trefují do hromadných choreografických kreací (některé jsou přímo nádherně blbé) a barvotiskový projev hlavních aktérů s přeslazeným koncem...

Přiznám se, že mě kdysi hodně namlsaly Politoly v podání formace Stage Code. Bylo to zvláštní experimentální divadlo plné humorných a nápaditých momentů, které jaksi mimochodem dokonale zobrazilo stav české politické kultury a rozpoložení myslí voličů. Rovněž anotace k jejich novému projektu Test.Ost.Er.On nevypadala marně, a tak jsem čekal trefu do černého v oblasti „gender studies“ a originálního pohledu na mužský svět (a že se v něčem třeba i poznám). Anotacím ale raději moc nevěřte, protože často na jevišti je vidět něco jiného. V tomto případě zcela jiného. Na scéně Alfreda ve dvoře pa...

Potíž nové inscenace Městských divadel pražských V jámě lvové (uváděné v Rokoku) je ta, že se trefuje do lehce podbízivé koncepce MDP, i když se to tváří jako ušlechtilá dramaturgická linka. Takže jsem zase znejistěl, co to v MDP vlastně chtějí dělat (pojmu tematizované divadlo fakt neporozumím). Felix Mitterer hru V jámě lvové napsal podle skutečné a už dost neuvěřitelné události z neveselých časů expanze fašismu. Ale je v ní až s kýčovitou přesností vše, co patří k bulvárnímu pojetí divadla (bulvár prosím nebrat jako sprosté slovo a bez současné degradace pojmu). Namíchána dokonstruovaná záp...

Já prostě nemám jiných slov než drzá lichvařina, když divák vleze do MDP a šatnářky kasírují 10 Kč á kabát. Mám proto raději civilizovaná divadla, kde tato služba divákovi je poskytována v rámci ceny vstupenky a s nenaučeným úsměvem (např. Fidlovačka, Dlouhá...). To pak skoro každý rád něco přihodí do nenápadně umístěné misky. ...V Rokoku (jedna ze scén MDP) byl přede mnou pán-gentleman, který posbíral kabáty od své rodiny, měl dokonce připravenu i tu dvacetikorunu na přihození do kasičky, a nestačil se divit, když se po něm chtělo rovných padesát. Otázal se, jestli to myslí vážně a co to je z...

Jak se tak probírám prosincovým programem divadel, zaznamenávám zvýšený výskyt slůvka „ZADÁNO“. Firmy, společnosti, organizace chtějí svým zaměstnancům dát pěkný předvánoční dárek v podobě zajištění divadelního představení. No proč nééé, když taky něco zbude na ostatní diváky. ...Od roku 1989 jsem rád chodil na Vánoční večery do Ypsilonky, kdysi častěji, teď už ani moc ne. Vzpomínám si na bezva atmosféru, smažení kapra, vyprávění různých pozvaných osobností a originální provedení Paschovy vánoční mše po přestávce. Letos jsou Vánoční večery na programu ve čtyřech termínech - a u všech je poz...

Při sledování inscenace Městského divadla Brno Smrt Pavla I. jsem jakoby viděl dokonalou fotku s mistrovsky rozvrstveným histogramem. Jak od ruského autora přelomu 19. a 20. století, tak dramaturgicko-režijního tandemu Otčenášek - Burešová. Nevím, mám-li to vyjmenovávat, něco tedy snad jo: rozdvojenost mentality diktátorských figur, ten věčný ruský spasitelský pocit při nápravě věcí světových, vystihnutí vzorců lidských charakterů nebo duševní malosti jedince schovávajících se za dav, tragédii antického rozměru i čechovovsky směšné figury, působivé hromadné scény i ty intimní, viděl jsem histo...

Co tak říct k Poslednímu doutníku Divadla Na Fidlovačce. Je to hra, jejíž zápletku odhadnete na kilometr dopředu, i když dramatik Bengt Ahlfors vaří z nepravděpodobného. Komedie to není, nebo možná je, ale na komedii ukrývá docela vážná témata. K nim na jevišti Fidlovačky klopýtá poněkud těžkopádně, ale publikum je spokojené (vidí v hlavních rolích dvojici Tomáš Töpfer - Eliška Balzerová). K tomu, aby si p.t. obecenstvo uvědomilo, že maloměšťáctví by nemělo být standardem, k němuž směřujeme, a že skrze iluzi sleduje zápletky soužití, které zná, potřebuje razantnější výklad textu a jemně dávkov...

Třikrát sláva Pavlu Bémovi za vstřícný krok k počátku rozpletení kauzy Richterland. Mj. připouští, že Richter udělal několik zásadních chyb, ale odvolat z postu radního pro kulturu ho nehodlá. MÁ TO LOGIKU? Nebo že by Richterovi dal příležitost, aby se sám čestně, ale stejně s hanbou odplazil z bojiště? Historicky se na to znemožnil dost. Ale nenechejme se zmást: vypadá to, že primátor se snaží nasbírat politické body v situaci, kdy i jemu začalo téci do bot. Na tunelech "magistrát - Karlín", "magistrát - Broadway", "magistrát - Ta Fantastika" (to dokonce včetně p...

Tak vážení, zážitek první kategorie!!! Dýchala na mě velká pokora, vědomí náročnosti úkolu, kolektivní práce nebo snaha ukázat jiné Bídníky. Režisér Stanislav Moša volil poměrně minimalistické syrové pojetí, žádné okázalé efekty, žádná sladkobolná romantika, ale účinek to mělo hodně silný. Divák si k tomu mohl říkat, jak je to jednoduché: se scénou, choreografií, výkladem tématu. Jestliže to tak působí, je velká poklona za dřinu při přípravě, v zákulisí i ve světle reflektorů. Moša doslova šel po tématech, které jsou kolem nás, i onu konfrontaci „tří bohů“ vyložil neobyčejně sugestivně (a přes...

Šampiónky jsou ženská modifikace slavnější hry Claude Confortèse Maratón. Jeden závod se mění v běh životem. Zdrojem komiky jsou takové ty lidské projevy euforie a samozřejmě zoufalství. Chvílemi z jeviště prýští taková ta mudroslovná klišé o životě, intrikuje se jako v životě nebo v lepším případě dojde na spojenectví aktérek závodu. Režijně je to zručně pospojováno a naaranžováno, ale téma běhu životem je velmi neuměle umleto, dramaturga tato inscenace zřejmě neviděla. Snaha odprezentovat tuny nesourodého textu, který strhnout neumí a nemůže umět, se tak nějak spokojila s ilustrací stavu běh...

Nejlepší na diváckém přístupu k divadlu je, když toho moc nečekáte. Nebo něco přece, ale ne že si pro sebe objevíte, že Ondřej Brousek je ještě větší všeuměl, než si myslíte. Že prochechtáte dvě a půl hodiny. Že budete s radostí sledovat další a další kreativní nápady tvůrců a těšit se s každou scénou na další. Nebo že si řeknete, že ten Tomáš Šulaj by si vážně zasloužil Thálii nebo Radoka. Muzikálová podoba Adély je parádní parodií „na druhou“, které k dokonalosti chybí snad jen lepší pěvecké zvládnutí partů (včetně lepšího nazvučení) a herecko-pohybových kreacích v panoptiku postaviček dokre...

Nebudu se divit, že v Divadlo Metro, kam spíše chodí zábavychtivé publikum, hrají Williamsův Skleněný zvěřinec. Rovnou ocením odvahu tohle v divadle bez grantů v předivadelněné Praze nasadit. Známé drama o soužití dvou sourozenců s nesnesitelnou matkou je postaveno na metafoře zasklených, tj. obtížně rozbitelných, iluzí. Trpí jimi celá trojice, každý z ní jinak. Matka si maluje růžovou budoucnost svých dětí podle svých dávných iluzí, zakomplexovaný Tom před spoutáním utíká do biografu a nejcitlivější vztah ke skleněnému světu má Laura, postava, která po mém soudu je v dramatu klíčová, neboť...

Divadlo na Vinohradech vsadilo na notoricky známý text o katastrofálním suchu a charismatickém podvodníkovi a sedmilháři, který v té přemíře tahání za nos nějakou tu velkou životní pravdu utrousí, Billu Starbuckovi. Pochopitelně za suchem a deštěm hledejme velmi krásnou a nadčasovou metaforu stavu životů lidí kdesi na zapadlém venkově, především staropanenské dcery rančera Curryho Lízy. Postrádá lásku a její srdce hyne - píše se v programu. Finální výstup, kdy skutečně zaprší, je po líném odvíjení děje přeexponovaný až hrůza. Nemyslím to v pejorativním smyslu, že by se snad nic nedělo, děje...

Měl jsem možnost osobně poznat, že anglický „cool“ dramatik Mark Ravenhill je i přes svou nelichotivou osobní minulost a HIV pozitivitu, která by leckoho zdrtila, sympaťák, zklidněný buřič a člověk přímočarých názorů. Do kritiky konzumní kultury a konzumnosti života se pouští často a ví proč. (Více takových autorů!) V Bazénu (bez vody) přivádí na scénu další lidi bez mapy. I tihle jsou slastně svobodní, ale zároveň absolutně ztracení. Vztahy jim diktuje kapitalismus... Partička umělců využije bizarní nehody (pád do bazénu bez vody) své úspěšnější kolegyně a na jejím neštěstí se začnou přiživov...

Ušáci – Neslyšáci mají jednu nespornou výhodu v tom, že na ně nedolehnou silné až šílené zvukové kadence dnešního velkoměsta, i když asi není o co stát, má-li někdo nadělen takový handicap, který je pro ušáky – slyšáky těžko představitelný. I o tom je nová inscenace Apoleny Vynohradnykové. Vůbec Apoleně patří velký obdiv za to, do jakého sakra tématu se pustila, považte divadlo o Neslyšících (pro slyšící)! Přitom nezavání to ani trochu sociálním samaritánstvím. Inscenace Pod hladinou ticha je o nás a našich citech, normálním životě, mezilidských vztazích a neidylických rozčarováních, která sem...