Blogy

Ušáci – Neslyšáci mají jednu nespornou výhodu v tom, že na ně nedolehnou silné až šílené zvukové kadence dnešního velkoměsta, i když asi není o co stát, má-li někdo nadělen takový handicap, který je pro ušáky – slyšáky těžko představitelný. I o tom je nová inscenace Apoleny Vynohradnykové. Vůbec Apoleně patří velký obdiv za to, do jakého sakra tématu se pustila, považte divadlo o Neslyšících (pro slyšící)! Přitom nezavání to ani trochu sociálním samaritánstvím. Inscenace Pod hladinou ticha je o nás a našich citech, normálním životě, mezilidských vztazích a neidylických rozčarováních, která sem...

Za jak dlouho přeleze želva přes jeviště z jednoho portálu do druhého? Lezte sakra rychlejc, RYCHLEJC!!! Ze zkoumání divadelně časoprostorového bodu, v němž začíná divadelní nuda a kde ještě jsou nějaké zbytky divadelního prožitku, aby se divák opravdu zcvok. A Jiří Havelka spolu s herci si to opravdu užívá. Drama v kostce se tentokrát odehrává v hledišti. A herci ne, a nepodlehnou, nenechají se rozhodit. Z jeviště padají více méně jednoslovné hlášky, k vidění jsou drobné úkony nebo malé hry (vše v „nekonečné“ smyčce ovšem). Zvláštní komunita surfařů čeká na vítr. Pomalost není zrychlena an...

Po zhlédnutí inscenace Pan Kaplan má třídu rád není zas takový problém odhadnout, že Divadlo ABC vezmou diváci útokem. To máme jednak srdeční záležitost (je snad někdo, kdo knížku nečetl, kdo se u ní nechechtal a komu nepřirostla k srdci?) a jednak skvělou práci Miroslava Hanuše, tentokrát jako režiséra, a samozřejmě herců. Musí to být strašlivě těžké naučit se všechny ty rozkošné zkomoleniny slov a vět, když se ta kosmopolitní skupina frekventantů večerní školy potýká s cizím jazykem. Nemluvě o synchronizaci všech replik a akcí často při nepřímém kontaktu. Kdyby mělo zůstat u divadelně nenosn...

Neptejte se mě, jak jsem se na poslední hru geniálního Járy Cimrmana dostal, ale nočním stanováním ve frontě to naštěstí nebylo. Byl to velmi zvláštní pocit jít na Cimrmany a neznat nic, přesněji nemít nic naposloucháno z nahrávek. Napětí, ne-li natěšení, s čím docenti cimrmanologie přijdou, jsem asi přecenil. Seminář sice má skvělé pasáže, ale mystifikačních kvalit předchozích nedosahuje. Musím říct, že mi vadilo i zopakování části semináře z Vraždy v salónním coupé. Ale pak...pak přišla inteligentní slovní hra, plná obratných hříček, všímající si neuvěřitelných konsekvencí...že ze smíchu při...

O čem Gogol psal Ženitbu? Řekl bych, že je to tragikomedie jak vyšitá. Je o stavu absolutního lidského zpohodlnění s následkem drobných psychických poruch, které ze života udělají nesmysluplnou kuličku nudy. Smějeme se tomu, protože sami sobě se smějeme. V Divadle Na Jezerce se ale vtip vyrábí pěkně prkenně ánfas k divákům a vychází spíše z drobností než podstaty této tragikomedie. Herci, snad s jedinou čestnou výjimkou v podobě výkonu Báry Hrzánové jakožto staropanenské Agáty, podléhají vděčným karikaturám bez špetky citu pro situace a toť vše. Radek Holub nehraje Podkolatova, ale kašpara....

Je mi krajně podezřelé, že Divadlo Rity Jasinské uvedení Shakespearova Richarda III. tak přesně trefilo do doby, kdy se taky jeden tlačí k moci a zanechává za sebou fatální spoušť. Fuj, jak je ten Shakespeare aktuální. Nemá cenu teď Richarda III. hrát jako mrzáka či krvežíznivce. Rita Jasinskaja tuto řezničinu inscenuje jako hrátky s imidží, zdůrazňuje politickou obratnost, manipulování atp. Právě v tomto duchu tu kreaturu Milan Enčev hraje. (Čímž připomene právě tu jinou kreaturu současné české politické scény.) Kdo je neznalý hry, dále už bude jen zmatený, kdo je kdo. Hrát tuto Shakespear...

Tyhle dramatizace literatury jsou pro ty, kteří čtou a ve škole nikdy neměli kuli za prázdný čtenářský deník (jako já), jistě přehlídkou překvapivých momentů. Vyprávěcí linie pryč, něco z děje obvykle také chybí nebo je zhuštěno do dvou minut. Ti, co chtějí divadlo, zas ke štěstí potřebují vidět dramatické situace. Jana Eyrová v ABC je dobře vyvedeným kompromisem pro všechny. Od všeho něco. A téma, že by se mělo žít v souladu se svou duší a svědomím v ní ukrytém, je pro abstraktní morálku dneška jasnou výzvou. Jen dodám, kéž by náš svět posouvaly kupředu diskuse silných osobností, jako právě J...

Minorská Tisíc a jedna noc nadřazuje zvuk, hudbu, atmosféru a také scénografickou metaforu nad příběh. Není divu, když divy této inscenace připravili „zvukový“ režisér Jiří Adámek a výtvarnice Kristýna Täubelová, která má ohromný smysl pro fantazii. Příběh ale se neztrácí, je tam a vzniká jako intertextuální stav emoce, stav dojmu. Nepotřebuje dlouhé věty, spíše jejich útržky, slova (často ve skutečné arabštině). Doprovází jej např. fantasticky krásný zvuk turecké trubky (škoda, že není využita více!), různé bubínky a rej autentických kostýmů a perských tanců. Kašírované přitom není snad nic, ...

Na faustovské téma se Ypsilonka dívá svou originální poetikou koláže i odskoků jinam (základní paralelou k Faustovi je zde osud skladatele Ch. Gounoda). Tentokrát to ani není moc zamotané a styl inscenace jakoby odkazoval na starou dobrou Ypsilonku dávných let. Je tu dokonce něco i navíc: hravost je konfrontována s vysokým stylem opery a vedle Fausta vznešeného prochází ten z lidových podání starých loutkářů. Text Jana Schmida ale není kompilát, je to originální koláž, která se vyjadřuje k současnosti. Platforma inscenace ale nestojí na tom, že se na jevišti potkávají ypsilonský Faust, operní ...

V NoDu, který už konečně nevypadá jako feťácké doupě, mladí divadelníci z Česka, Slovenska a Polska připravili vzpomínkový trenažér na dobu před dvaceti lety. Mají jedno společné: v roce 1989 jim bylo pět let. Už když jsem četl anotaci projektu Osobní anamnéza s alibistickými slovy typu „naivní – nejde o generační názor“, bylo jasné, že se aktéři se jen tak sklouznou po tématech. Jejich experimentální řádění jednoznačně dokazuje, že tu dobu prostě nezažili – rýpají se v margináliích. Ale proč ne. Jsou tím roztomile směšní a mimoděk prezentují vykloubenost komunistického Československa 80. let....

Boom reality show u nás byl před pár lety děsivý. Lidi doslova hltali osudy několika nešťastníků, naprostých magorů či podplacených figurantů a soutěžících v soutěžích, kde především tekly nervy. Teď už to opadá, resp. v telebedně stále něco běží, ale voyerismus českého národa byl tou hojností debilit, zdá se, nasycen. Proto první nefalšovaná česká divadelní reality show v Rokoku přichází podle mě trochu pozdě. Na druhou stranu má tu výhodu, že může semlít z reality show, které se v Česku objevily, úplně všechno. Chtělo by se dodat, že právě tohle diváka v Rokoku svérázně pobaví. Moderátor sta...

Když jsem se seznamoval se zápletkou hry, měl jsem za to, že je absolutně nehratelná, ne-li blbá, a proto nevyděsí, i když text byl překladatelem hry Vladimírem Mikešem označen za tzv. drama zděšení. Beru zpět. Vyděsí. Pro Lékaře své cti našla Hana Burešová speciální klíč opírající se o vysoce stylizované provedení. Propast věků mezi vznikem hry a současností je rázem překlenuta a líčení pocitů po skončení by bylo plné floskulí typu pecka mezi oči a převálcování válcem. Jednomu žárlivému manželi stačí pouhé podezření z nevěry k vraždě své manželky. Kdyby mělo zůstat jen u bludu a snad i kalkul...

Jaké to je, když vládne "imidž"... Byla obdivována davy a oponuje jí jenom extravagantní chór o jednom hlasu... Další setkání se světovým muzikálem na scéně MdB mi opět velmi konvenovalo. Čarokrásná hudba, strhující taneční čísla, fantastičtí Radka Coufalová a Dušan Vitázek (v rolích Evity a Che). V neuvěřitelném fofru se odvíjí příběh ženy, kterou zbožňoval dav, ale svatá rozhodně nebyla. Snažím se „číst“ minimalistickou koncepci německého režiséra Pavla Fiebera a nacházím v ní přesný zásah do přístupu k morálce mnohých jedinců. Konfrontační oblouk Evity a Che vede dialog se souč...

Ospalé městečko a v něm zapadlá policejní stanice a v ní znuděná, nicméně existenciálně ohrožená posádka. Zastavil se tam čas, protože zločinci vyšších levelů se odstěhovali... Překlad hry našla Jana Galinová v pozůstalosti svého dědečka a sehnat originál bylo dobrodružstvím. Podařilo se to přes kamaráda až kdesi v divadelním knihkupectví v kanadském Montrealu (a stál 16 dolarů). Možná ospale nudný začátek hry diváka znejistí, co to jako má být za „objev“, kvůli kterému se originál hledal po celém světě. Přiznám se, že i ve mně se usídlila nedůvěra v text. Pocit „omylu“ ale pozvolna opadal. Na...

Nájemníci pana Swana aneb Habaďúra vždy bude patři k těm nejvděčnějším situačním komediím. Už jen proto, že její zápletku, která se točí kolem „multipodfuku“, jak přijít k penězům, Michael Cooney bravurně vystavěl. Ztřeštěný vývoj událostí je těsně za hranicí možného a pobavený divák je vtažen do víru zesilující zamotanosti, tedy i čím dál komplikovanější situace pro iniciátora celé té habaďúry. Cooney se přitom nevyhýbá ani čisté grotesce. Viděl jsem, spolu s touto, Habaďúry tři. Snad tedy mohu srovnávat. Nejvýše bude stát provedení v podání amatérského TMA divadla Terezín. Byla to inscena...

Nečekal jsem, že mi výlet do Brna přinese až tak strhující zážitek. Z pohádky! Převyprávět se dá Sněhurka jistě na mnoho způsobů, ale jistě nenajdete originálnější (přesto tak tradiční!) interpretaci, než jak ji připravili Stano Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán jakožto libretisté a hudební skladatel Karel Cón. Vytvořili fantastický rodinný muzikál, z něhož jsem byl fakt u vytržení. Parádně vymezené dobro a zlo, s nímž děti nemají problém se ztotožnit, krásná hudba budící podezření, že jde o muzikál z Broadwaye, a hlavně kopec legrace, scénografické fantazie a také samozřejmě trocha strachu,...

Na scénu nastupují tři muži v černém, kabaretiéři, kteří nápadně připomínají prodavače teleshoppingových šuntů a iluzí z WS International. Iniciály máme stejné s největším z dramatiků všech dob, a tak můžeme začít a rozehrát sterilní digest, Shakespeara rozemletého a slisovaného, velkého Wildu jako rychlou zhuštěnou vzdělávací show pro diváky dnešní doby, autora Hamleta jako sádrového trpajzlíka vhodného na zahradu... Jak se podařilo vtěsnat celé dílo WS do 120 minut? Neprozradím, ale založené na jistém podvodu to samozřejmě je. To víte, nesmíte věřit reklamám. Třeba komedie jsou v podstatě...

Výtku troufalosti, že se někdo po vynikající Pitínského expresionistické Divé Báře odhodlal k dalšímu svébytnému ponoru do tématu, snad nikdo nebude režiséru Dodo Gombárovi předhazovat. Je to jen a pouze náš problém, když tak výrazná inscenace jen tak neopustí myšlenky. Opravdový problém je to ve chvíli, kdy z nudy mně jako divákovi vytanuly, také jsem vůbec nechápal, co nám Dodo Gombár svým pojetím Divé Báry chce sdělit. Pojednání o nekonformní dívce, která je vyštípána z kolektivu herců, protože má buličí oči a je vůbec celá jinaká, posedlá touhou hrát? Propojení prostředí divadla, z něho...

Je snad ještě něco, čím nás mohou herci Divadla v Dlouhé překvapit? „Čínské divadlo“ tady ještě nebylo... Kdyby mělo zůstat jenom u „atrakce“ nebo pokusu o „rekonstrukci“, asi by mě inscenace Vějíř s broskvovými květy hodně rychle přestala bavit. Básník jeviště J. A. Pitínský vedle neobyčejně působivého a skvěle interpretovaného iluzivního divadla vytvořil něco víc: neustálým zcizováním, drobným aktualizováním a s využitím hravosti souboru didakticky přibližuje geograficky velmi vzdálenou divadelní estetiku, zároveň však hledá styčná témata s naším evropanstvím, ne-li malými českými poměry. In...

Tato sympatická revue mladých zlínských divadelníků mě opravdu mile překvapila. Všímá si totiž toho, co kvůli hektickému životnímu stylu dávno vnímáme otupěle, jako stádo dementů, jako nepřemýšlející konzumenti, jako pasivní příjemci návodů pro „in“ život. Konečně se někdo vysmál tomu, jak doba, resp. média zachází se vztahy a sexem! Láska a lidská intimita, chcete-li sex, jsou degradovány přetočením do okázalosti a stávají se nástrojem nezakryté a čím dál drsnější (i přiblblejší) komerce. Pět skvělých „televizních zkratek“ podle textu slovenských autorů Soni Ferancové a Petera Pavlace je inte...