Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
O tomhle se bude mluvit více než pět hodin ve vůkolí aneb Naši furianti v Dlouhé
IlDivino, 13.2.2012
Naši furianti Ladislava Stroupežnického jsou důkazem toho, že divadelní hra může velmi jasně ukazovat rysy našeho národního charakteru a silně pojmenovávat dobu, ve které žijeme. Zvláště pokud se hry ujme skutečně kvalitní a tvůrčí inscenační tým. Léblovo nastudování z roku 1994 akcentovalo novou situaci, do které se Češi dostali po sametové revoluci. Miroslav Macháček v roce 1979 naopak velmi silně rozvinul motiv boje jedince proti tupé moci společnosti. Divadlo v Dlouhé se vydalo pro změnu zase jiným směrem. Režisér inscenace Jan Borna, který vycházel z úpravy Miroslava Macháčka, se spíše zaměřil na vykreslení společnosti a charakteru představitelů vesnice v jejich celistvosti a grotesknosti.

Na začátku inscenace přicházejí herci podél obou stran hlediště. Už samotným nástupem jakoby chtěli divákům říci: „Tady nás máte. Dobře si nás prohlédněte.“ A je skutečně na co se dívat. Přehlídka, ba přímo maškaráda, figurek a typů, které už samotným oblečením dávají najevo, co jsou zač. I dnes proto platí věta Viléma Mrštíka, kterou vyslovil po premiéře Furiantů v roce 1887: „Místo čistých andělů…vejdou na jeviště lidé, místo venkovanů se zlatem poezie na rtech…vejdou sedláci s fajfkou v zubech a jadrnými slovy na jazyku…“.

Motiv furiantství je v inscenaci rozvíjen jako neustálý boj o sebevědomí, kterého je ovšem dosáhnuto pouze ponížením druhých. Tak se podle místních obyvatel dokazuje velikost. Čistě kladnou postavu byste v inscenaci nenašli. Už v samotném úvodním dialogu vojenského vysloužilce Bláhy (Jan Vondráček) se švecem Habršperkem (Pavel Tesař) necítíme obdiv nad zcestovalým duchem obou zúčastněných. Jejich dialog připomíná spíše čiré chvástání, které se nikterak nevymyká z jednání ostatních postav ve vesnici. Komický, ba přímo groteskní, je na inscenaci samotný boj. Boj o malichernosti a nepodstatné věci. Tato grotesknost se násobí i tím, kolik aktérů je do tohoto boje zapojeno. A je-li boj o ponocenství záležitostí celé vesnice, nesmíme se divit, že tato grotesknost dosahuje epických rozměrů. K tomu přispívá i vykreslování jednotlivých postav. Například strážce zákona rozhodně není autoritou představující státní aparát. Nejdříve jej vidíme jako papírovou kulisu jedoucí na kole sem a tam. Poté s typickým zvukem značícím náraz si už jako živý herec postaví na šikmu rozmlácené kolo a celý pomlácený sděluje, co má na srdci. Na interakci obyvatel vesnice se strážcem zákona můžeme pozorovat typický rys obyvatel vesnice. Když se policista táže přítomných, neviděli snad někoho, kdo pytlačil, všichni svorně krčí rameny a kroutí hlavami. Zkrátka: „My nic, my muzikanti,“ tedy pardon: „My nic, my furianti!“ I v tomto je Stroupežnický nadčasový a navýsost aktuální. Všichni víme nebo alespoň tušíme, kdo koná nekalosti, ale bojíme se proti němu vystoupit a ukázat na něj.

Žádnou romantiku v inscenaci rozhodně nenajdete. Klasické námluvy mezi mladým Václavem Dubským (Jan Meduna) a Verunkou Buškovou (Helena Dvořáková) jsou spíše vášnivým živočišným dováděním než romantickým vrkáním a předčítáním poezie. O lehkou erotiku není připraven ani starý dědeček Petr Dubský (Jiří Wohanka). Nejednou si zakoketuje s Markýtkou (Marie Turková), která v něm po celou inscenaci probouzí mládí. Při podobných námluvách mu jeho syn Filip Dubský (Miroslav Táborský) říká: „Táto, vždyť jsi to dlouho nedělal.“ Nevím, zda dědeček Petr Dubský nebo už sám herec Jiří Wohanka si přisune židli, na které posléze udělá stoj na hlavě, jakoby chtěl všem dokázat, že ještě nepatří do starého furiantského železa. A aby toho nebylo málo, když dědeček Dubský zvolá: "Sólo pro nevěstu a ženicha," sám vezme nevěstu a začne s ní tančit. Ale láska může přece kvést v každém věku.

Na starém dědečkovi Dubském je dobře vidět patrná změna a posun v tradici inscenování. Už také není tím silným morálním akcentem vesnice, respektive celé inscenace. Trpí Alzheimerovou chorobou, a když se zaplete do vesnických třenic, je buď odklizen stranou se slovy: „Seberte si dědečka,“ anebo při svlékání svršků, které by mu třeba mohly bránit v pěstních soubojích, kvůli své neschopnosti končí s košilí na hlavě a silně připomíná hrbáče. Pro morálku a silné autority už zde zkrátka není místo.

Místem děje hry Naši furianti je jihočeská vesnice druhé poloviny 19. století. Kdo by ovšem čekal na scéně selské baroko, má smůlu. Žádné zdobné prvky či znaky, ale jednoduchost a funkčnost. Celé scéně, kterou vystavěl Jaroslav Milfajt, dominuje šikma předznamenávající to, že o všem se bude mluvit veřejně. Kolem ní je pak snížený prostor a vzadu modrý horizont, přes který po celou dobu inscenace leží hasičské hadice. Ve vesnici plné furiantů může požár vzplanout nejen při nalezení paličského dopisu, takže proč nebýt neustále ve střehu. Za připomenutí stojí inscenační řešení dvou důležitých momentů inscenace. Simultánně probíhá přiznání Kristýny Fialové (Klára Sedláčková-Oltová) k napsání paličského dopisu a výstřel, který je vyvrcholením pytlácké záliby radního Buška (Miroslav Hanuš) na jeho, pravděpodobně, posledního zajíce.

Tradici dostáli Naši furianti v Dlouhé při hospodské scéně. Jednotliví přívrženci radního Buška a starosty Dubského přísně rozdělují scénu ve dví. Použití šikmy nabírá v této situaci dalších rozměrů, neboť herci svou opilost nemusí ani hrát. Prostředí hospody také slouží k vyhrocení vztahů všech zúčastněných. Furianti však zůstávají znovu jen u slov a u svlékání svršků pod heslem: “Když ty košili, tak já taky.“ A tak scéna končí skoro holým obnažením právě dvou hlavních představitelů vesnice. Nejen při hromadným scénách, například v hospodě, můžeme pozorovat další klady inscenace – hereckou souhru, která je rozehraná až do malých detailů, a také hudebnost.

Naši furianti v Dlouhé nejsou žádným romantickým, líbivým či poetickým obrázkem z české vesnice. Vyznačují se rázností, ostrou kritikou ješitnosti, materiálních zájmů a malosti, avšak zároveň neztrácejí nadhled. Jsou zábavnou a komickou podívanou. Komickou podívanou na nás samotné.

Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.