Blog redakce i-divadla

Šaldova šňůra - druhý týden, kdy doženete rok
vydáno: 24.6.2024, Iva Bryndová

V termínu 15. – 18. června proběhl v Liberci druhý ročník divadelního festivalu Šaldova šňůra. Jak vypovídá podtitul „Týden, kdy doženete rok,“ i letos během něj Divadlo F. X. Šaldy představilo divadelním kritikům, studentům i veřejnosti většinu premiér všech tří svých souborů v právě končící sezóně (nepředstaven tentokrát zůstal balet Cyrano z Bergeracu). Po loňském prvním ročníku se divadlu podařilo stáhnout program do čtyř dnů, během kterých zpravidla uvedlo tři představení svých inscenací denně, a program každého dne pak zakončily podnětné debaty nad zhlédnutým, kterých se vedle hostů festivalu účastnilo i vedení jednotlivých souborů společně s dramaturgy a ředitelkou divadla Lindou Hejlovou Keprtovou.

Program druhého ročníku zahájil baletní soubor. Modernizovanou verzi slavného klasického baletu La Sylphide s ním nastudovala Nuria Cazorla García, sólistka libereckého baletu, která jako první z umělců v libereckých souborech dostala příležitost připravit pro liberecké divadlo vlastní inscenaci. Vedení slibuje zahájit právě tímto jejím baletem novou tradici pravidelného střídání sezón, kdy v každé první dojde k přípravě projektu propojujícího všechny soubory, zatímco v každé druhé sezoně dostanou příležitost k vlastní tvorbě právě členové místních souborů. Nuria Cazorla García si ke svému celovečernímu debutu zvolila klasiku žánru, balet La Sylphide, který však uvedla v moderní podobě a pod názvem Sylf. Došlo tak k modernizaci libreta Adolpha Nourrita i k úpravě hudby Hermana Severina Løvenskjolda, o niž se postaral španělský skladatel Antonio Blanco Tejero. Pohádková romance v moderním hávu nabídla pro začátek festivalu divákům i kritikům napříč odbornostmi srozumitelný okouzlující příběh odrážející stále aktuální (nesmyslnou) honbu za sny, představami, ambicemi, často až tragicky končící.

Sylf

Sylf


Dalším příběhem s nadpřirozenými prvky pak program prvního festivalového dne i pokračoval. Na scéně Šaldova divadla proběhla druhá premiéra komedie Pam Valentine Mezi nebem a zemí v režii šéfky liberecké činohry, Kateřiny Duškové. Liberecké divadlo touto poslední premiérou zvolna se loučící sezony připravilo svým divákům velmi příjemnou a řemeslně mistrně zvládnutou duchařskou komedii. Do nájmu starého anglického domu se v ní stěhuje mladý manželský pár – začínající spisovatel a jeho těhotná žena, která si podle představ své matky měla vzít někoho mnohem vhodnějšího, – aniž by tušili, že zde stále ještě „straší“ jeho předchozí tragicky zemřelí majitelé, známý spisovatel se svou ženou. Realistická, ilustrativní scéna Jakuba Kopeckého představuje útulný obývací pokoj, v němž Kateřina Dušková romantickou komedii inscenuje se skvěle vystavěnými situacemi, vyladěným načasováním, efektním střídáním laskavého humoru a romantiky. Inscenace nesklouzává k přílišnému patosu ani bezduché zábavě a přidává navíc propracované herecké výkony nejen v postavách ústředních dvou párů. Působivé a výborně vypointované jsou i vstupy tří vedlejších postav, ať už jde o strážného anděla, stylizovaného v prvním výstupu do podoby anglické skautky, nespokojenou tchýni či otloukánka páru duchů, správce domu. Charaktery všech postav, byť pro komedii zjednodušené, zůstávají čitelnými, zábavné je výtvarné uchopení každé z nich. Diváci libereckého divadla se tak mohou těšit na velmi povedenou romantickou komedii s oblíbenou duchařskou zápletkou.

Mezi nebem a zemí

Mezi nebem a zemí


Druhý festivalový den zahájila první inscenace operního souboru. Premiéry Verdiho Nabucca v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a režii Dany Dinkové proběhly v Šaldově divadle 15. a 17. prosince 2023. Na inscenaci nejvíc zaujala samotná hudební složka a velkolepé sborové party. Jinak je bohužel značně zatěžkaná popisnou realističností. Ta se projevuje jak v monstrózní scénografii, která významně ubírá prostoru početným sborům a jejíž přestavby navíc nezřídka ještě zpomalují už tak rozvláčnou inscenaci, tak v bohatých kostýmech i až nechtěně komicky přepjatých gestech, vedle nichž se nedostává přirozenějšímu hereckému projevu. Nabucco je repertoárovou stálicí, na níž zjevně operní diváci slyší a jíž zřejmě i ochotně promíjejí inscenační neobratnost, jak vyplynulo z pravidelných festivalových debat. Z pohledu diváka běžně nenavštěvujícího opery musím ovšem konstatovat, že toto těžkopádné zpracování mě k většímu zájmu o žánr nepřivedlo.

Nabucco

Nabucco


V ostrém kontrastu k monstróznímu Nabuccovi působilo hned následující představení druhého dne – první nedělní činohra. Komorní Krásku z Leenane, dobře známou hru irského dramatika Martina McDonagha, připravila pro Malé divadlo Kateřina Dušková. Využila přitom plně možností, které McDonaghova hra nabízí. Atmosféru nevlídného Irska ilustruje v inscenaci jednak hudební složka Darka Krále, odkazující k irské hudbě, a vedle ní střízlivé projekce dokreslující za oknem domu irskou krajinu i stále deštivé počasí. Neutěšenou situaci pak postupně narůstající nepořádek v domácnosti, v jejímž až hyperrealisticky ztvárněném interiéru se drsný příběh sledující soužití staré matky se stárnoucí dcerou plné vzájemných krutostí i závislosti odehrává. Poněkud nezvykle, zejména v počátku, působí jemněji a následně v celém průběhu hojně využívá černého humoru typického pro McDonagha. Důraz je kladen na herecké výkony všech čtyř představitelů, vyniká tím jak jejich determinace neutěšeným prostředím, tak jednotlivé charaktery a vedle jejich tvrdosti i křehkost všech postav, ať už jde o Maureen bojující s nemocí, sobeckou matku či oba bratry Dooleyovy. Zdeněk Kupka v roli Peta nejvýrazněji zaujme ve scéně, kdy Maureen píše dopis s vyznáním, Daniel Toman jako Ray v momentech, kdy ten projevuje zoufalou touhu uniknout z tíživé rodné hroudy, v níž velmi bystře vnímá všechny patologie, byť je nedokáže přesně pojmenovat. Obě dámy pak svěřeného širokého prostoru využívají naprosto maximálně. Maureen v podání Veroniky Korytářové působí v počátku až křehce, o což intenzivněji pak vyznívají známky jejího hrubnutí i následně se dál rozvíjející psychické nemoci. Veronika Janků v roli tyranky Mag dokonale dávkuje zlomyslnost, krutost i slabost a závislost své postavy. Kráska z Leenane se tak díky výborným, propracovaným hereckým výkonům i perfektní souhře všech inscenačních složek stala jedním z vrcholů letošní Šaldovy šňůry.

Kráska z Leenane

Kráska z Leenane


Nedělní program ukončila večerní repríza Gazdiny roby. Klasickou hru Gabriely Preissové pro liberecké divadlo nastudoval jeden z nejpovolanějších odborníků na české vesnické drama, Martin Františák. Společně se svými tradičními spolupracovníky, Ivanem Amicherem a Evou Jiřikovskou vytvořili velmi expresivní inscenaci, jak po stránce hudební, tak po stránce scénografické i v pohledu na herecké výkony. Františák zachoval nářečí i většinu specifik Slovácka, ale děj své inscenace posunul v čase vpřed, do blíže neupřesněné budoucnosti či přítomnosti. Scénografii Evy Jiřikovské vedle několika projekcí fotografií tvoří především jednoduché dřevěné pevně svírající stěny a nevelké okno v zadní z nich – snad oddělující prostor dvou odlišných světů. Jako nápadité symboly v inscenaci pak slouží celá řada dalších scénografických prvků: krabice, pračka, basa či nikdy nedošité šaty. Světy, představované u Preissové dvěma církvemi, v inscenaci rozlišují především právě kostýmy, podobně jako je v ní víra sama jen kabátkem, do nějž se obě skupinky halí, aby se mohly ohánět svým „my“ a „oni“; motivem, který tak blízce promlouvá v jakékoli době. Krajčířka Eva se v podání Kateřiny Kornhäuserové za Mánkem žene spíš ze vzdoru a touhy – po lásce, ale hlavně po tom překonat onu hranici mezi dvěma světy. Kornhäuserová vytváří postavu odhodlanou, vášnivou a živější, než jsou všichni ostatní vedle ní. Skvěle jí sekunduje a kontrastuje s ní Eliška Jansová v roli Zuzky přijímající bez vnějšího odporu nevděčný úděl, který na ni po někdejší volbě zbyl. Muži jsou tady jen pomyslným závažím. Jeden vláčený předsudky své společenské skupiny stahuje Evu k sobě, druhý neschopný vymanit se z vlivu rodiny ji sice láká pryč, ale vzápětí nechává padnout rovnou mezi odpad. Nejsilnějším protivníkem tak zůstává Mešjanovka v působivém, tvrdém podání Jany Hejret Vojtkové. Vedle těchto tří dam zaujali ve zmiňovaných rolích i Filip Jáša (Mánek) a Stavros Pozidis (Samko), či na mnohem menším prostoru v precizně vystavěných postavách Notáriusky a Danyše Karolína Baranová a Tomáš Váhala. Martin Františák tak pro liberecké divadlo připravil brilantní inscenaci klasiky promlouvající dnešním jazykem o stále platných tématech a s opět precizními hereckými výkony.

Gazdina roba

Gazdina roba


Třetí festivalový den přinesl na začátek oratorium Josefa Myslivečka Adam a Eva v režii Lindy Hejlové Keprtové a hudebním nastudování Paola Gatta. Jde o první scénické provedení tohoto oratoria na českých jevištích a Lindě Hejlové Keprtové se mistrně podařilo spojit v této operní inscenaci všechny jevištní prvky. Vedle Myslivečkovy melodické hudby a skvělých pěveckých výkonů čtveřice sólistů bohatě zapojila baletní soubor a s ním taneční složku. Oratoriu navíc dodala děj, příběh Adama a Evy, manželského páru procházejícího životem a jeho nástrahami. Zásadní symbol v inscenaci a jejich příběhu plní jablko, objevující se od začátku až do konce, výrazná je však bíle laděná scénografie celá, i moderní, skrovné kostýmy. Především ale jak sólisty, tak baletní soubor a připsaný pěvecký sbor dovedla k silným hereckým výkonům, dynamickým a plným emocí neodrážejících se jen v hudbě a ve zpěvu. Vystavěla tak moderní divadelní útvar, oratorium představující ostrý kontrast k velmi statickému Nabuccovi předchozího dne. Inscenaci, kterou je možné vřele doporučit nejen operním divákům, ale i divákům v tomto oboru teprve začínajícím – mezi něž se ostatně počítám.

Adam a Eva

Adam a Eva


V odpoledním programu přineslo Divadlo F. X. Šaldy autorskou inscenaci Tomáše Dianišky Tajemný pan Zet, připravenou pro Malé divadlo. „Tajuplný divadelní thriller plný hravosti a humoru“, jak inscenaci divadlo označuje, je typickým příkladem Dianiškovy práce a v podstatě návratem k počátkům. Na rozdíl od řady pozdějších inscenací se v tomto případě nejedná o příběh založený na reálném základě, ať už by šlo o historické události, či životopis, ale o hravou parodii na klasiky žánru detektivek a horroru. Právě jako v jedné z detektivek Agathy Christie si divák ostatně na začátku představení připadá. Dianiška vysílá skupinu podivných postav na tajemný ostrov, kde je k večeři vítá neméně podivínský komorník se slepou služebnou, s nimiž následně očekávají příchod záhadného pana Zet. Dianiška, jak je u něj obvyklé, vrší popkulturní i lokální odkazy, využívá obvyklá klišé obou žánrů a všichni herci mu zdatně napomáhají. Celé obsazení na jeho poetiku zjevně slyší a povyšuje tak jeho inscenaci, na níž se bohužel místy projevuje opakování již použitých motivů a akcí. Vedle tohoto recyklování zamrzí zejména nedotažení řady motivů a nedůslednost. Ideálním příkladem toho je zobrazení jakési obsese u postavy bláznivé hraběnky Margot, které se objevuje na začátku, ale následně vytrácí. Takových momentů je v inscenaci bohužel možné najít řadu, obzvlášť pak při druhém zhlédnutí. Při něm ještě víc vynikne i zacyklená druhá polovina, jíž se v nekonečném vysvětlování nedaří udržet v počátku slušně nastavené tempo. Doporučuji tedy inscenaci ke zhlédnutí fanouškům Dianiškovy „komediální“ tvorby, ty jistě nezklame, objevují se v ní ostatně jeho prověřené a oblíbené postupy, podařilo se i herecké obsazení. Při opakovaném sledování však vyvolává pocity poněkud rozpačité.

Tajemný pan Zet

Tajemný pan Zet


Večerní program třetího dne pak doplnila Liebeřeč, dle anotace divadla „rozpustilá hříčka o stavbě libereckého Šaldova divadla.“ Hru Lenky Chvalové a Radovana Lipuse připravenou u příležitosti 140. výročí otevření Šaldova divadla (premiéra proběhla 20. října 2023) režíroval právě Radovan Lipus. Jeho inscenace je koláží, v níž se divákům představuje jak vznik budovy Šaldova divadla, včetně nekonečných politických bojů o financování její stavby, tak příběh divadelní společnosti účinkující tehdy v předcházejícím libereckém, ještě dřevěném, Soukenickém divadle. Do děje vstupuje i postava malého Františka Xavera Šaldy a zejména pak zdvojená postava Gustava Klimta. Ten, v hereckém ztvárnění Václavem Helšusem, vytváří do minulosti se ohlížejícího, již slavného Klimta, který na události let 1878-1883 vzpomíná a zprostředkovává tak divákům zásadní část didaktických vsuvek, které inscenace nabízí. Ondřej Kolín pak představuje Klimta mladého, ještě neznámého, prožívajícího velkou lásku ke Karolíně, múze libereckého divadla, objevující se na jeho malbách i oponě v něm. Je to právě střídání všech těchto linií a příběhů, které je jedním z hlavních kamenů úrazu celé inscenace. Neustálé přeskakování mezi časovými rovinami, v nichž se příběh odehrává, působí rušivě, inscenaci protahuje a zatěžkává. Zejména skoky mezi nekonečným jednáním na radnici a jednotlivými hudebními čísly přibližujícími produkci Soukenického divadla při několikátém opakování již značně otravují. Potřebnou kabaretní lehkost nepomáhá navodit ani hudba Marka Ottla, většinu inscenace točící dokola jednu polkovou melodii, s jejímž rytmem navíc na řadě míst zápolí nejen herci, ale vzpírají se mu i samotné texty písní. Inscenace se slibným námětem a zajímavou myšlenkou tedy zcela nedostála očekáváním. Dramatickou linku příliš rozmělňuje didaktičností a hudebními vstupy, ty topí nevydařená hudba a nepřesvědčivé pěvecké výkony, pro kabaretní formu je zase inscenace příliš dlouhá a postrádá lehkost. Je to škoda, protože otevírá celou řadu zajímavých a nosných témat.

Liebeřeč

Liebeřeč


Poslední den plně dostál specifiku festivalu Šaldova šňůra, když přinesl inscenace každého ze tří souborů. Prvním představením posledního dne se stal balet Zkrocení zlé ženy. Na motivy komedie Williama Shakespeara jej s hudební složkou Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Tanějeva a Sergeje Rachmaninova, o jejíž koláž se postaral Miloš Vondráček, nastudovala šéfka baletního souboru Marika Mikanová. Ta vypráví známý příběh jasně, pochopitelně, plynule a zábavně, bez nejmenšího váhání. Velký prostor dává obsazeným nejen po stránce taneční, ale i ve smyslu hereckých poloh, a zejména Nuria Cazorla García v hlavní roli Kateřiny a Michal Kováč jako Petruccio jej bezezbytku využívají. Zkrocení zlé ženy se tak i v taneční podobě stává velmi zábavnou, milou a působivou podívanou. Osobně musím konstatovat, že pro mě právě takto jako balet mnohem snesitelnější a příjemnější než činoherní předloha, kterou nijak nevyhledávám.

Zkrocení zlé ženy

Zkrocení zlé ženy


Činoherní část v posledním dni festivalu zajistila v Malém divadle komedie Už je tady zas. Románovou předlohu Timura Vermese v dramatizaci Matěje Balcara režíroval Zdeněk Bartoš, který mrazivou satirickou komedii uvedl v netypickém rozložení prostoru, které Malé divadlo umožňuje. Diváky usadil po dvou stranách a veškerý děj inscenuje na nevelkém jevišti vzniklém mezi nimi. Obecenstvo tak má veškerou činnost doslova na dosah ruky. Nevýhodou je to v momentech změn scénografie, které s techniky provádějí i sami herci, a kvůli nimž vznikají mírné prostoje, ubližující plynulému toku děje, který by s ohledem na téma a žánr uvedené inscenace měl být naopak co nejsvižnější. Do hlavní role Adolfa Hitlera, jenž se desítky let po své smrti nečekaně probouzí v Berlíně, v místech, kde stával jeho bunkr, obsadil Bartoš Zdeňka Kupku. Je to právě jeho velmi povedený herecký výkon, který patří k největším kladům inscenace. Kupka Hitlera neimituje, vytváří vlastní podobu historické postavy, na niž zdařile odkazuje, typickými gesty i stylem řeči. Obsahuje jak polohy úvodního zmatení, tak postupného uvědomování si i následného opětovného převzetí kontroly. Ostatní obsazení mu zdatně sekundují v propracované souhře, kde nikdo výrazně nevyniká, ani nezapadá. Daří se tak vytvořit příjemnou, místy i mrazivou, inscenaci těžící zejména ze známé předlohy, která skvělým způsobem ukazuje na nebezpečí populismu efektní paralelou mezi „dávnou“ minulostí a dneškem. Právě zmiňovaná předloha, má-li být základem pro satirickou komedii by ovšem volala po intenzivnějším tempu a větší ostrosti.

Už je tady zas

Už je tady zas


Úplný závěr festivalu se nesl ve znamení oslavy 200. výročí narození Bedřicha Smetany, které se letos připomíná napříč republikou a k němuž i Divadlo F. X. Šaldy přispělo svým vkladem. Smetanovu Hubičku s jeho operním souborem připravil režisér Michael Tarant. Komickou operu inspirovanou skutečným příběhem z Podještědí s libretem Elišky Krásnohorské uvedlo liberecké divadlo v hudebním nastudování Zbyňka Müllera. Premiéra proběhla 26. dubna 2024.

Hubička

Hubička

 

Hubička se tak postarala o zakončení druhého ročníku Šaldovy šňůry, který podobně jako počáteční ročník představil liberecké divadlo F. X. Šaldy, alespoň po jeho činoherní stránce (baletní a operní inscenace jsem ráda navštívila, ale hlouběji se je vzhledem k nedostatečnému vzdělání a povědomí v pěvecké i pohybové / taneční rovině hodnotit neodvážím) ve velmi dobré formě.
Přes výhrady k jednotlivým inscenacím, se obecně dá říci, že se libereckému divadlu daří. Proběhnuvší sezóna přinesla zdařilou kombinaci činoherní produkce. Vedle naprosté klasiky došlo k uvedení úplných novinek napsaných přímo pro liberecké divadlo a uspokojivě se podařilo vyvážit repertoár i v ohledu na žánry, kdy komedie provozního charakteru střídají náročnější tituly jako Gazdina roba či Kráska z Leenane, za mě královny letošního ročníku. Nezbývá než popřát úspěch do sezóny příští. Divadlo F. X. Šaldy ji pojmenovalo titulem „Navzdory“ a podobně jako v té nynější pro ni připravilo zajímavý dramaturgický plán.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.