Počet komentářů: 1
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
PidiFEST 2015 aneb Jak jsem byl porotcem?
Jiří Koula, 12.5.2015

Přihodilo se, že mne z přání ředitelky Vyšší odborné školy herecké Věry Kmochové oslovila ředitelka Pidivadla Lucie Radimerská, zda bych nebyl ochoten zúčastnit se coby porotce festivalu soukromých hereckých škol PidiFEST 2015. Tuto úlohu jsem s povděkem (čímž oběma děkuji za prokázanou čest a projevenou důvěru) přijal, a když se to doslechla sestřička moje milená a zároveň spoluredaktorka Pavla Haflantová, ponoukala mě, abych sepsal blog "Jak jsem byl porotcem". Coby chytrá horákyně její prosbu vyslyším, jak je však zřejmé z nadpisu, nebude mé porotcování hlavním tématem následujícího textu.

PidiFEST 2015

Letošní PidiFEST byl čtvrtým ročníkem a poprvé soutěžním, ovšem nutno hned na úvod říci, že prvek soutěživosti nebyl stěžejním, uplynulých pět dní (od středy do neděle) bylo plně v režii herců a co jsem jako "nezávislý pozorovatel" viděl, prim nehrála herecká řevnivost, nýbrž studentská soudržnost. Festivalem provázela moderátorská dvojice Tomáš Morávek a Jakub Kropáček, místní letošní absolventi, přičemž první z nich zároveň sepsal nadmíru podařený scénář zahajovacího večera, který tak získal nádech "velké události" (aneb klidně to mohla přenášet televize a ač se tak nestalo, jméno Tomáš Morávek si zapamatujte, nepřekvapilo by mě, kdybychom se s ním v televizi "setkávali").

Píšu však o divadelním festivalu, přejděme tedy k divadlu. Kromě tří soutěžních inscenací odehraných po večerech od čtvrtka do soboty bylo lze vidět i další, takže telegraficky o všech, které jsem zhlédl.

Mým divadelním zahájením (kterému předcházelo uvedení inscenace Dávno dospělí, již jsem zhlédl v premiéře o několik dnů dříve) byl místní Průstřel Rackem, klenot, o němž jsem se již rozepsal v samostatném blogu (mimochodem, poslední možnost jej zhlédnout máte 12. a 24. května, tak neváhejte, opakuji se, ale opravdu stojí za (nejlépe několikerou) návštěvu), k tomuto konkrétnímu představení dodám snad jen to, že oproti předchozímu viděnému zde pro mě více zazářila Anna Břenková jako Nina ve druhém dějství a překvapivě silné bylo i Ninino "gesto" (dosud není po derniéře, tak neprozradím, oč přesně jde) v závěru třetího dějství v podání Veroniky Baldrianové (na kteroužto kombinaci pak trochu doplatila Anežka Hessová v dějství závěrečném, kdy můj rezervoár slz určených k prolití nad Nininým osudem byl již prakticky prázdný).

Následoval afterprogram v podobě koncertu kapely Viktorie, z něhož jsem ještě před koncem utekl, abych se vyspal na opravdu nabitý pátek.

Ten zahájila v deset ráno další místní inscenace, Čokoládové brownies se šlehačkou aneb Éra Kubánkova, opět viděna podruhé. O té jsem dosud nic nesepsal, mé dojmy měly být součástí blogu o dvou inscenacích se stěžejní myšlenkou, že inscenovat některé staré hry navážno není zrovna nejlepší nápad. Jenže co se nestalo, ono časně páteční představení byla velmi povedená komedie nesoucí se s příjemným nadhledem v sebeironickém duchu, neumím si sice vysvětlit tak rozdílné dojmy z tohoto a předchozího zhlédnutí, ovšem na základě této "druhé šance" můžu říct jen tolik, že i tato inscenace si návštěvu zaslouží (tedy bude-li ještě taková možnost).

Ale pojďme dále, po obědě se představila Konzervatoř Teplice s hudebně-dramatickým vystoupením Hudba o Červené Karkulce, která tancovala s vlky. Z divadelního hlediska by se dalo najít a napsat leccos ne zrovna lichotivého, jenže mělo by to vůbec nějaký smysl u školy, která vyučuje hudbu a zpěv? Místo toho se k něčemu přiznám. Ta půlhodina měla v sobě pro mě osobně cosi magického, od nástupu souboru na scénu mě jeviště uhranulo, s každým obrazem se ve mně bouřily emoce a měl jsem co dělat, aby hráz očních víček zadržela ten neustále se vzdouvající příboj. Nevím, zda to někdo v sále vnímal podobně a vlastně bych byl sobecky rád, kdyby ne, protože bych si mohl myslet, že hráli jen pro mě, nevím, co přesně to způsobilo, zda svou roli sehrála vizáž účinkujících, kteří vypadali jako company muzikálu Hair (případně finalisté castingu pro reklamu na luxusní vlasovou kosmetiku), či to byla moc hudby, ale výjevy, které by kritik patrně odbyl nálepkami naivní či insitní, ve mně hrály na struny, na něž dosáhne málokteré divadlo. Neměl jsem příležitost za tento zážitek poděkovat, činím tak tedy alespoň tímto způsobem, děkuji, v hlasování o diváckou cenu jsem vám nemohl udělit méně než plný počet tří bodů.

Večer se představil další soubor, tentokrát ze Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění, se soutěžní inscenací Domov můj. Pro tu byl přepsán/dopsán závěr textu Jiřího Pokorného inscenovaného před několika lety v Divadle Na zábradlí, přičemž tento konec působil studentsky v tom smyslu, že se s jeho laděním studenti mohli identifikovat snáze než s textem samotným. To podle mě nakonec bylo hlavním úskalím této inscenace, ač se s textem studenti popasovali poměrně obstojně a jako soubor působili docela vyrovnaně, výsledku chybělo určité "napojení herců na postavy", nebo lépe řečeno budování hereckých postav z vlastního citového rezervoáru, přičemž uznávám, že je v tomto případě nemožné to požadovat, nakonec z čeho by mladí studenti herectví mohli čerpat při vciťování se do o generaci starších bezdomovců ve fázi rezignace na celý svět? Vedle sebe tak bylo k vidění zdařilé uchopení komediální složky Pokorného textu a slovem vyjádřené vážnější tóny, jež se však nepodařilo plnohodnotně zobrazit.

A jako velmi sladký bonbónek na závěr následovala improliga, soutěž čtyř náhodně vylosovaných pětičlenných týmů v improvizaci, přičemž se svou kůži na trh (tedy na jeviště) přišlo i pár neherců. Zde se plně projevila ona studentská soudržnost, o níž jsem se zmínil na začátku, všichni spolupracovali bez ohledu na to, "za koho kopali", a výsledkem byl velmi zábavný večer pro všechny přítomné. A pak nezbývalo než vyrazit na téměř poslední metro, abych mohl být ráno zpět v Pidivadle.

Sobotní ráno odstartoval Zlín s dramatizací básně Karla Havlíčka Borovského Křest svatého Vladimíra. Musím říct, že mě trochu mrzí, že právě tu si Zlínští nevybrali jako soutěžní inscenaci, protože do ní "dali duši" (a děkuji Lucii Radimerské, že tomuto souboru udělila zvláštní cenu ředitelky Pidivadla, protože si ji plně zasloužili). Odehrála se v blízkých Letenských sadech, což mělo ten efekt, že kromě velmi vtipně a nápaditě podané a aktualizované Borovského básně (přičemž kdo by chtěl, mohl by hledat i souvislost se současným "carem Vladimírem") bylo k vidění i "divadlo světa", to když jedna běžkyně neváhala dodržet svou zřejmě obvyklou trasu a nezabránil jí v tom ani fakt, že vedla mezi herci a diváky, což ovšem později trumfl cyklista, jemuž musel během představení jeden z herců uhnout, aby nedošlo ke srážce, holt pouliční umělec ten tvrdý chleba má.

Po obědě štafetu přebrali opět místní s inscenací Vlk in fabula, v tu dobu jsem však na druhém konci Prahy sbíral síly na večer, konkrétně na třetí soutěžní inscenaci Meštiak šľachticom, kterou až z Nitry v předpremiéře přivezli studenti šestého ročníku Súkromného konzervatória, čímž se PidiFEST stal mezinárodním. Tento Molièrův text se u nás příliš neuvádí, jedním důvodem může být, že jde o komedii - balet, druhým, že téma chudnoucí šlechty hledající pomoc u bohatého měšťanstva snažícího se dosáhnout na šlechtický titul je přece jen silně dobově ukotvené. Jistě, motiv buranského (malo)měšťáka, který se snaží dostat mezi elitu, má potenciál transpozice v aktuální satiru, avšak pro tento účel existují i vhodnější texty. V Nitře vznikl "dobře udělaný Molière" nabízející několik zajímavých hereckých výkonů (přičemž někomu se dostalo možná menšího prostoru, než by si jeho/její talent zasloužil) a soudržně působící stylizaci, otázka přesahu do současnosti však zůstala spíše nezodpovězena.

Aferprogram sobotního večera sestával z koncertu skupin Taste a Last of My Kind, který jsem však vynechal.

Na nedělní ráno bylo původně avizována třetí inscenace ze Zlína, konkrétně divadelní adaptace Vančurova Rozmarného léta, došlo však ke změně programu a byl uveden opět Křest svatého Vladimíra, což znamenalo, že jsem se mohl konečně pořádně vyspat (ač jsem váhal, zda si "nedat repete") a dorazit až na druhou hodinu na závěr PidiFESTu spojený s vyhlášením festivalových cen. V tuto chvíli přecházím od titulu svého blogu k jeho podtitulu. Můj sobotní afterprogram totiž spočíval v naplnění úlohy porotce, když jsem se zúčastnil volby nejlepší inscenace, herečky a herce PidiFESTu (v rámci tří soutěžních inscenací).

Jak jsem byl porotcem?

Můžu jen hádat, jaké myšlenky vedly mou sestru, aby mě nabádala k sepsání tohoto blogu (či přesněji této části). Snad možnost nahlédnout, jaké to je být porotcem, všemi ctěnou a váženou autoritou, před níž se hluboce sklání (ne-li jako červi v prachu plazí) všichni soutěžící, zatímco po očku sledují, zda blahosklonným gestem právě jim neprojevím svou přízeň? Nebo vyhlídka pikantního líčení divokých festivalových večírků, při nichž jsem se před zájmem vítězstvíchtivých hereček musel nakonec zamknout v kabince pánských záchodků a přečkat tam několik hodin, než šly i ty nejvytrvalejší na kutě? Případně výčet forem a množství nabízených úplatků?

Inu, možná je něco z toho k zažití jinde, jak je však patrné z předchozího textu, o soutěživost na PidiFESTu nešlo, což se odrazilo v tom, že nemám čím nakrmit po bulváru toužícího čtenáře. Skutečnost byla taková, že pokud jsem neseděl v sále sleduje dění na jevišti, kouřil jsem někde za rohem u Pidivadla a snažil se (v podstatě úspěšně) splynout s šedí zdí a chodníku.

I přes aktivní snahu tomu zabránit se mi ale nakonec stejně dostalo "patnácti minut slávy", což pro mě coby silně introvertního jedince není až tak jednoznačná výhra, jak by se mohlo zdát. To ale poněkud předbíhám. Pravdou je, že jsem byl jedním z porotců. Mými druhy ve zbrani byli herečka Hana Doulová, ředitel Divadla Komedie (a herec, režisér, dramatik...) Vojtěch Štěpánek a Martin Hřebačka, producent a pedagog ve škole Michael. Nehrající kapitánkou byla herečka Tereza Brodská, které však jiné povinnosti nakonec zabránily se rozhodování zúčastnit.

První tři dny jsme se tak porůznu potkávali a seznamovali, abychom se v sobotu večer po třetí soutěžní inscenaci zavřeli v divadelním sále a rozhodli o tom, která inscenace byla podle nás nejlepší a kdo z herců a hereček nás nejvíce zaujal. Inu, to se snadno řekne, vybrat nejlepší inscenaci, jenže co vlastně znamená to "nejlepší"? No a právě v tom spočívalo skutečné rozhodování, definovat si, na základě čeho posuzovat tak různorodé soutěžní "tvary". Průstřel Rackem nakonec zvítězil i proto, že (jak to výborně pojmenoval Vojtěch Štěpánek a snad to moc nezkomolím) tato inscenace nejlépe balancuje na hraně mezi "děláno pro pedagogické potřeby studentů" a "děláno pro diváky", tedy že právě zde si studenti nejlépe "osahali" to, co obnáší být hercem, do svých rolí vložili jak to, co se během studia naučili, tak určitou osobní výpověď a zároveň to všichni diváci "jasně přečetli". A to diváci neodborní, tedy ne že by šlo o nějaký "pedagogický/kritický rozbor", nýbrž došlo k emočnímu přenosu, tomu propojení jeviště s hledištěm, které divadlo charakterizuje a vyčleňuje mezi jinými uměními.

O něco snazší to bylo v případě ocenění jednotlivců, Adrián Nagy za roli Jourdaina v Meštiakovi šľachticom byl jasnou volbou a Anna Břenková za Ninu z druhého a Mášu ze čtvrtého dějství Průstřelu Rackem víceméně též, ač zde se projevila určitá vrtkavost (nejen) studentských inscenací, kdy výkony napříč reprízami mohou (někdy i značně, ač ne právě v tomto případě) kolísat... To však také patří k divadlu, bez ohledu na počet zkoušek i odehraných repríz se vždy hraje teď a tady a "akt divadla" vzniká pokaždé nanovo.

Předešlý odstavec by snad mohl vyznít, že dva jmenovaní výrazně převyšovali své herecké kolegy, ale uvědomme si, že není možné to vnímat nijak absolutně. Všechny herce jsme viděli v konkrétních představeních konkrétních inscenací, v nichž každý měl konkrétní roli, na níž pracoval pod vedením svých pedagogů. A všechny tyto faktory jsou důležité, je zde široké pole pro otázky, jak by to dopadlo, kdyby se do soutěže přihlásily jiné inscenace, kdyby obsazení bylo odlišné (prostřídané), kdyby se nehrálo uplynulý víkend ale ten předchozí či následující, kdyby se změnilo pořadí soutěžních inscenací... Divadlo jako živé umění má v sobě zkrátka silný moment nepředvídatelnosti a jakákoliv objektivní měřítka lze obecně aplikovat jen velmi hrubě.

Ale abych se vrátil ke svému porotcování, nastala neděle a s ní vyhlášení výsledků, jehož jsme se za porotu zúčastnili Vojtěch Štěpánek a já. Přiznám se, že mi tak docela nedošel jeden drobný detail, totiž že když jsme rozhodli o vítězích, tak si je i vyhlásíme. I stalo se, že jsem poprvé v životě stanul na jevišti v záři reflektorů před setmělým sálem plným očí upřených přibližně mým směrem.

Marie Doležalová, autorka skvělého blogu Kafe a cigárko, v příspěvku týkajícím se toho, jak se coby introvertka vyrovnává s touto jasně zaostřenou pozorností, tvrdí, že hrát divadlo je introvertčin splněný sen, protože má možnost něco sdělit, přičemž jí do toho nikdo "nekecá", úlohou diváka je přece mlčky a trpělivě sedět a přijímat. No, za sebe musím říct, že introvertův splněný sen je spíše být tím divákem, tedy sedět v hledišti, přičemž i když se na mě třeba někdo "lepí tělo na tělo", jeho pozornost zároveň směřuje úplně jinam a já jsem "dokonale neviditelný".

Ale stalo se a já stanul na jevišti bez možnosti zalézt si do tmavého kouta. Naštěstí valnou část pozornosti přebral na veřejné vystupování zvyklý Vojtěch Štěpánek, který se ujal slova a vystřihl řeč o našem rozhodování a smyslu ocenění (ne-li celého festivalu), za což mu patří můj obdiv (já bych si ji musel sepsat a celou noc se ji učit nazpaměť). Nicméně, abych tam jen mlčky nestál, přenechal mi tu čest vyhlásit vítěze jednotlivých kategorií (přičemž nepochybuji o tom, že tak učinil s dobrým úmyslem, aby má přítomnost na jevišti získala opodstatnění).

Abych vyvážil pocit z předchozích řádek, že to celé pro mě muselo být utrpení srovnatelné s výslechovými praktikami španělské inkvizice (ne, tak hrozné to nebylo), přiznávám, že to byla zajímavá a cenná zkušenost, z níž jsem si odnesl několik postřehů:

1) Divadelní reflektory obsahují "staré poctivé žárovky" (navíc nadprůměrně výkonné), což znamená, že jde nejen o výborný zdroj světla, ale také tepla. Jinak řečeno, na jevišti je vskutku horko, což nemyslím metaforicky. A je rozdíl, když to slyšíte od druhých a když to cítíte na vlastní kůži.

2) Oč lépe je vidět z hlediště na jeviště, o to hůře je vidět z jeviště do hlediště, pohled do sálu nabízí obraz přízračného davu, v němž je tu a tam možno rozpoznat leda siluety. Když tedy při děkovačce herci mžourají do publika ve snaze najít toho, kdo by měl na jevišti stanout s nimi (režisér a další členové tvůrčího týmu), nejde o hereckou etudu pro zvýšení dramatického efektu, nýbrž o prostou nutnost.

3) Ihned po vstupu na jeviště jsem si uvědomil jeden zásadní problém - člověk má ruce. Tedy ona je to obvykle spíše výhoda, avšak nikoliv ve chvíli, kdy pro ně nemáte využití (a navíc všichni v sále určitě napjatě sledují, jak se s tím vypořádáte). Naštěstí jsem si tento problém rychle uvědomil a rozhodl se pro ležérní a zcela přirozeně působící svěšení podél těla. Tedy to je alespoň má představa, je však docela možné, že očitá svědectví a fotodokumentace (ne-li rovnou videodokumentace) by vypovídala spíše o tom, že toto uvědomění nebylo nijak rychlé a namísto zcela přirozeného svěšení nastala proměna rukou ve zcela nepřirozená dubová polena. Ještě že jsem nakonec dostal ty obálky s vítězi...

4) Vojtěch Štěpánek je (mimo jiné) zručný v zalepování obálek, já bych měl ale jejich rozlepování natrénovat, ač se to nezdá, jde o disciplínu hodnou zařazení na olympijské hry (a dosud k tomu nedošlo nejspíše jen proto, že není jasné, zda jde o disciplínu letní či zimní).

5) Přes to všechno jsem ale nakonec snad přece jen vcelku obstál, po mém vyhlášení vítězů na jeviště dorazili ti správní lidé, takže kdyby nic jiného, nejspíše mi bylo alespoň rozumět (či minimálně zvuky mnou vydávané se daly interpretovat lépe správně než chybně).

Aby byla má zpráva kompletní, je ještě nutno dodat, že vedle cen odborné poroty v rámci tří soutěžních inscenací se všechny v průběhu festivalu uvedené inscenace ucházely o cenu diváckou, kterou si odnesl Vlk in fabula (což by mohl být důvod se na něj do Pidivadla v jednom ze dvou květnových termínů vydat, co říkáte?).

A úplně poslední douška (a trochu opakování se jako příznak nejvyššího času skončit), tak jako si zvláštní cenu ředitelky Pidivadla odnesl soubor ze Zlína, putuje zvláštní cena Jiřího Kouly (říkejme ji zcela příhodně Jiříkovo vidění) do Teplic, protože jejich Hudba o Červené Karkulce, která tancovala s vlky byla pro mě osobně skutečně největším (příjemným) překvapením festivalu.

Závěr

Sečteno a podtrženo, letošní PidiFEST mi ukázal dvě věci. Jednak že studenti se umějí bavit a dovedou si zábavu sami zorganizovat, ale hlavně pak, že soukromé vzdělávání nemusí nutně znamenat sníženou kvalitu, mnou v rámci festivalu navštívené inscenace mi poskytly divácky ale i "odborně" (do té míry, nakolik jsem schopen soudit) atraktivní podívanou. Kdyby průměrná úroveň (což zahrnuje více než prostou řemeslnou zručnost) profesionálního divadla byla taková, jakou jsem zažil v uplynulých dnech (či dokonce kdyby to nejhorší, co je k vidění, bylo srovnatelné s tím nejhorším z PidiFESTu), to by bylo v tom divadelním světě krásně.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Pavla Haflantová (12.5.2015, 12:23:21)  reagovat
Zvláštní cena "odborného diváka"
A zde v komentáři, který si stejně nikdo nepřečte, můžu neskrytě vyzdvihnout herecký výkon Jakuba Kropáčka! Chápu, že Průstřel nemohl posbírat veškerá ocenění (a navíc jsem neviděla onen slovenský talent), ale nechť stojí na internetech na věčné časy, že Kubovi tleskám a skláním se.