Surrealistický román Borise Viana Pěna dní se na našich jevištích začala objevovat až v devadesátých letech minulého století. Avšak v novém tisíciletí, a to v roce 2012, vznikly hned dvě inscenace Vianovy Pěny dní, a čtyři roky poté se do tématu pustilo i duo SKUTR.  U královéhradecké inscenace dua SKUTR patřím mezi ty, kteří jsou poněkud na rozpacích. Hlavní postavy Chloé a Colin jsou roztomile pubertální, ač už by se jako měly chovat dospěle, a Myška je taková, jak jsem si ji představovala při četbě románu. Další mé představy SKUTR příliš nenaplnil, což by mi nevadilo, kdyby mě inscenační tandem strhnul nějakou emocí či nasazením. Přitom je zdánlivě vše v pořádku, kostýmy jsou stylizované, pohyb herců po jevišti originální, ale jakoby něco chybělo. Ještě, že na jevišti vystupuje kapela Mastix, která dokáže  dodat trochu života do toho umírání.

Zajímavá byla stylizace kuchaře Nicolase, který má zpočátku pozoruhodný kostým oscilujícím mezi oděvem samuraje a transvestity z kabaretu. Poté, co ho Colin přiměje, aby přestal být seriózní, oblékne mnohem excentričtější kostým, jemuž vévodí zlaté kozačky. Postupně však kvůli nešťastné lásce k Isis ztrácí veškerý svůj lesk včetně fantazie v oblékání.

Scéna nám dovoluje do pařížského bytu nahlížet jakoby shora, na zadním prospektu vidíme koberec, po bočních stranách a na stropě scény jsou okna a dveře. Byt loftového typu však působí chladně. Navíc, spolu s dalšími recenzantkami, jsem pořád čekala, jak dále tvůrci využijí nabízené možnosti scény. Vlastně jediným zářícím prvkem je postel umírající Chloé, které je postupem nemoci více a více zdobena dalšími a dalšími květinami.

Postupující zmar původní idylky, kdy se adolescenti oddávali především telěsné lásce, je naznačován stmíváním scény. Když zemře Chloé, je na jevišti skoro tma, ale když Myška skoná v tlamě kocoura, setmí se úplně. A je konec.

Přes mé hnidopišné poznámky se jedná o kvalitní inscenaci, která byla na Mezinárodním festivalu DIVADLO odměněna dlouhotrvajícím skandovaným potleskem.