Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Mezinárodní festival DIVADLO No. 5 (Češi sedí u moře)

Poslední den Mezinárodního festivalu DIVADLO, neděle 11.9., přinesl dvě oddychová představení, Čechy leží u moře Naivního divadla Liberec, a Posedlost Divadla Na zábradlí. Cenami ověnčené Slyšení už tak oddychové nebylo a postmoderní polský Hamlet už vůbec ne.


Dopoledne náš čekalo relaxační představení Čechy leží u moře v režii Michaely Homolové a v dramaturgii Víta Peřiny. Protagonisté začali tím, že si máme představit, že Čechy leží u moře. To už ale účastníci festivalu věděli ze sobotní Zimní pohádky. Pan Shakespeare by nám přeci nelhal. Kromě lyrických obrazů byla inscenace postavená také na verších Radka Malého ze sbírky Moře slané vody. Na jevišti se vznášejí medúzy, plují lodě a velryby, a do ouška (zvukař postavil reproduktor vedle mě) mi zněla relaxační hudba a šumění moře. Jen jednu výtku bych, Vítku, měla, a to, že u představení mně chyběla ještě pro každého diváka vana plná mořské teplé vody. Když zvukař po představení uklízel reproduktor, přislíbil tento nedostatek napravit.


Posedlost Divadla Na zábradlí pojednávala nevážně o vážných věcech. Na jevišti jsme viděli průřez dvěma panelákovými byty, v patře nad sebou. „Ať v patře, nebo nízko, mají lidé k sobě blízko" pěje v jedné ze svých písní zpívající právník Ivo Jahelka. Oč blíže k sobě mají fyzicky, o to více se snaží každý si zachovat svoji netýkavou ulitu. A tak Jana Plodková, coby mladá dívka očekávající nápadníka, je vždycky z očekávání tak nervózní, že s ní doslova mlátí její tepající srdce, a několikrát zkolabuje. Pán v patře za každé objetí platí, a jiný pán, když přinese své ženě květinu, dočká se místo radosti jen strašlivé litanie (výtečný výstup Dity Kaplanové a Leoše Nohy). Jednotlivé etudy jsou dobře pohybově zvládnuté a je to velmi hezká inscenace. A kam dál, milé Divadlo Na zábradlí?


Očekávaná inscenace Slyšení byla oproti dvěma rozverným nedělním představením studenou sprchou. Obhajoba nenápadného úředníčka, který přece za války za nic nemohl, a vlastně Židům pomáhal, měla velký účinek. V kontrastu s živelným Frankem Alberta Čuby působil Eichmann Marka Cisovského jako někdo, kdo opravdu nic, já muzikant, (až na ten houslový part v Bachovi, na který je třeba si dát bacha.) Inscenace není nijak akční, je to spíše rozhlasová hra, což jí ovšem nijak neubírá na apelativnosti.


Závěrečný postmoderní Hamlet krakovského Starého divadla nebyl nijak líbivý, za to ale vzbudil v kuloárech mnoho emocí.


Letošní festivalový ročník skončil, ať žije příští ročník!


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.