Druhý den plzeňského festivalu zahájila inscenace Dášeňka aneb Psí kusy. Haf! brněnského Divadla Husa na Provázku. Tuto inscenaci jsem viděla již na čtvrtém festivalu (na pražském  Dítěti v Dlouhé,  liberecké Mateřince a Loutkářské Chrudimi), a opět jsem se dobře bavila. V publiku byly tentokrát pouze dvě děti,  zbytek byli dospělí, rodiče a prarodiče. Přesto se Jiřímu Jelínkovi a Anežce Kubátové podařilo publikum rozštěkat a přimět i dalším interakcím. Opět jsem se bavila slovními i akčními vtípky, které na sebe plynule a nenásilně navazují. Tentokrát mě příliš nepopichovaly výpady Karla vůči Olince, anebo jsem si již za čtyři představení zvykla. Všichni pejsci a kočička byli opět nádherní, těšila jsem se opět na zakletého koně-prince, a zakletou princeznu –fenku, kteří byli tentokrát nahrazeni psem a mravenčicí. No tak to pak ale nemá cenu, žejo?

Také jsem se těšila na vychvalované Deštivé dny divadla Ungelt v interpretaci Davida Švehlíka (Joey) a Richarda Krajča (Denny), který za tuto roli získal cenu Thálie 2012. Zaujalo mě, že inscenace používá prostředky storytellingu, česky bych asi nejlépe užila výrazu poutavé vyprávění. Storytelling má v anglosaských zemích obrovskou tradici, a třeba ve Velšsku je storytelling stále hlavním dramatickým žánrem, neboť vlastní velšské divadlo začalo vznikat až po druhé světové válce. Nyní se storytelling stává populární i u nás. V divadle Alfa se však příliš nedařilo. Buď je dvojice protagonistů zvyklá hrát pro normální publikum, kterým festivalové publikum obvykle nebývá, nebo přeci jen sál divadla Alfa oproti Ungeltu příliš velký, a kouzlo inscenace se tak nepodařilo přenést. Energie hercům vystačila tak do přestávky, druhá půle už se nedala přežít.

Maďarská inscenace Bély Pintera a jeho Company s názvem 42. týden byla jiná káva. Inscenace pojednává o gynekoložce, která má mimo jiné na starost dvě rodičky, které začnou rodit až v hraničním 42. týdnu. Gynekoložka má starosti s dcerou, s manželem, který záhy zemře, a tak gynekoložce nastanou problémy s milencem, a nakonec i s kariérou. Inscenace si vystačí s několika židlemi a jednou saunou.  Sauna vždy tajemně vyjede ze zákulisí doprostřed scény, kde poslouží nejprve jako vánoční dárek, poté jako jedna z příčin úmrtí gynekoložčina manžela, jako jeho katafalk, a posléze jako úkryt milenců, aby se po splnění úkolu zase decentně vzdálila za horizont. Velký význam hrají také kostýmy Mari Benedekové. Jsou lehce stylizované, ale pořád je možné věřit, že by tak někdo vyšel na ulici. Navíc přesně určují charakter postav. Drobnou výtku bych měla pouze k nejdříve nezodpovědné rodičce s punkovým kohoutem, která se promění až v samém závěru ve svědomitou matku, a pečlivě vyčesaný kohout už nestačí předělat na seriozní účes. Vše je krásně bílé, kostýmy decentně barevné, a je tam prima jemná hudba.

Žebrácká opera královéhradeckého Klicperova divadla mě mile překvapila. Dosud mám na paměti Žebráckou operu Činoherního klubu i Divadla Na tahu, ale tahle inscenace se mezi nimi určitě neztratí. Téma je nadčasové, jak ostatně svědčí i scéna, kdy si manželé Peachumovi (Jiří Zapletal a Martina Nováková) přinesou dvě papírové krabice na víno a začnou z nich vytahovat ruličky peněz. Přesto je inscenace zasazena jakoby do sedmdesátých let, ke kterým odkazují uniformy SNB a Macheathův účes „na Travoltu“. Půvabná jsou obě děvčata Polly a Lucy (Natálie Holíková a Kristýna Kociánová), které si dojemně vyhrají s třemi rozkošnými akvárii u levého portálu. Režisér Daniel Špinar zařadil do původně striktně činoherní inscenace hudební čísla, v kterých zvláště vyniká proradná Jenny (Pavlína Štorková). Přes pěkné herecké výkony se přeci jen v závěru stává inscenace poněkud nudnou.