Třetí den festivalu se mi podařilo vidět jen dva kousky. Inscenaci Fernando Krapp mi napsal dopis  Klicperova divadla a Hymnus na lásku polského souboru Fundacja chor kobiet.
 

Královéhradecká inscenace má velmi úspornou scénografii i kostýmy. Na scéně je jen deset židlí, dva lustry a strop, dle potřeby padající nebo se naklánějící. Dívka Julie (Sara Venclovská) je charakterizována vkusným oděvem, černou minisukní, černou blůzkou s květy růží, a elegantními černými botkami na podpatcích. Když se stane Krappovou (Jan Sklenář) manželkou, nosí dlouhou modrou sukni s třásněmi, dost nevkusnou. Ač Krapp nechá internovat svou ženu v blázinci, přesto se silné Julii podaří dostat se ven a zdánlivě se přizpůsobit muži. Nosí však už jen nudné černé šaty s černým honzíkem. Společně si udělají legraci z Juliina bývalého přítele hraběte (Jakub Tvrdík). Avšak Julii přeci jen život s navenek krutým Krappem přeci jen vysílí a zemře. Krapp překvapen svými city k Julii spáchá sebevraždu. Inscenaci se technicky nedá nic vytknout, ale nijak v paměti nezůstane. (Narozdíl od inscenace Petra Lébla v Divadle na zábradlí.)

Polský voiceband Hymnus na lásku splnil očekávání kladené na tento žánr. Skandovaná hesla a písně měly sílu, ale zůstalo jen u prezentace, mohl tam být nějaký názor. Polský lid byl charakterizován nejrůznějšími kostýmy, zúčastnily se bílé límečky, dělníci z doků, ženy z fitka, úřednice, studentky, a zástupci menšin, což poněkud nekorespondovalo s proklamovanou čistotou národa. Inscenace byla uvedena den poté, co jsme zhlédli Zápisky z vyhnanství, které překonat nemohla.