Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
MF DIVADLO Plzeň No. 1 ("Minulost chceme uzavřít, nikoliv otevřít")

První představení, které jsem na Mezinárodním festivalu DIVADLO Plzeň shlédla, byla inscenace Miláček Městského divadla v Kladně. Na prázdné scéně visí jen kolmo zavěšená tyč, na které jsou na ramínkách zavěšeny saka lepší společnosti. Pak už jsou na scéně do přestávky jen reflektory. Po přestávce přibudou na scénu též rudá plyšová srdce, které naznačují kvalitu citů titulního hrdiny k prostředkům vedoucím k cestě vzhůru. Kladenští herci jsou velmi pohybově zdatní a zvláště ženy charakterizují své hrdinky především fyzickým divadlem. Kreace protagonistů působí jakoby prázdné šarže, ale celkový dojem velmi dobře vystihuje podstatu Maupassantovy předlohy. Inscenace svým důrazem na vyjadřování spíše pohybovými prostředky než činoherními připomíná Adámkovu inscenaci Řekni něco, která bude v Plzni také hostovat. Děj jedné problematické cesty vzhůru vlastně odvypráví průvodce inscenací, a to bulvární fotograf Guy.

Hlavní hrdina (Miloslav König) přichází na scénu nejprve nahý, a dá se čekat, že se bude postupně oblékat. V průběhu představení se obléká do košile či kalhot, ale zůstává velmi neupravený. Až v samém závěru se pečlivě oblékne do perfektně padnoucího bílého obleku a vystoupána na nejvyšší stupínky kariéry, a to je konec. O pádu z výšky už pak inscenace nic neříká.

Dalšími inscenacemi čtvrtečního dne byly Rechnitz – Anděl zkázy Slovenského Národného divadla a Dechovka souboru VOSTO5. Obě inscenace souvisely s druhou světovou válkou a nebyly zrovna veselé, pokud nepočítáme černočerný humor.

Rechnitz – Anděl zkázy byl pro mě nesrozumitelný, jako většina kusů E. Jelinekové. Scéna byla rozdělena na dvě jeviště, jakoby na „předscéně“ byl byt patrně vícegenerační německé rodiny, která přežila válku. Nejvíce zaujala protivná „Oma“ (neodolatelná E. Vášáryová), která vše kritizovala, do všeho rýpala, a nedalo se s ní vyjít. Zkrátka, celá moje pruská prababička. Za ním, za sklem a pak i za zataženým závěsem, byla německá smetánka na večírku na zámku Rechnitz, na jehož konci bylo pro radost postříleno 200 Židů. V závěru se přeživší německá rodina ústy babičky vysvětlovala, že „My jsme také přišly o všechno, třeba o tu velkou říši, ale ty židovské šperky mi zůstaly, a ty židovské perské koberce jsou také celkem zachovalé.“

Inscenace Dechovka pojednává o jednom večírku, na jehož konci bylo pro radost umláceno 17 Němců. Inu, nejednalo se o rakouský honosný zámek, ale jen o malé česko-německé městečko Dobronín. Nejvíce mě zaujalo realistické zasedání městské rady z roku 2011, která se dohadovala o z kozy chlup, jenom aby nemusela postavit německým poválečným obětem důstojný kříž na hřbitově. V druhé části inscenace se pak odehrávaly předválečné scénky ze života vesnice, zvláště pak společné vybudování sokolovny jako místa setkávání všech obyvatel obce. Největší poděkování za vybudování společné sokolovny tehdy patřilo německému starousedlíkovi velkostatkáři Nieblerovi (Philipp Schenker). Režisérovi Jiřímu Havelkovi se podařilo dobře vykreslit předválečnou česko-německou pospolitost. Soubor VOSTO5 se opět pustil do zpracování konkrétní dějinné události naší historie, a opět s úspěchem.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.