Plzeňský festival nabízí spoustu inscenací, a opravdu nelze stihnout vše. Pateční festivalový den začal Šípkovou Růženkou královéhradeckého divadla DRAK. U DRAKu jsem zvyklí na precizní loutkohoreckou práci a režijní nápady. Šípková Růženka je samozřejmě nadprůměrná, ale u výběru na festival bych čekala větší odpich. Úvodní boj zlé sudičky, která vynaloží spoustu úsilí a prostředků, kterak se dostat na hrad, je zajímavý, ale diváci s ním úplně nejdou. Zlá sudička se na hrad nakonec dostane celkem bez úsilí jako prezent s červenou mašlí, a vysloví svou kletbu. V této inscenaci má Růža vyměřeno patnáct let. Věk princezen se stále snižuje. Nejdříve to bylo 18 (filmová Růženka), pak 16 (princezna Šimona Olivětína), a nyní tu máme patnáct. Pak už dospěláci jen odškrtávají jednotlivé položky, píchnutí o trn, záchranářští princové, pak ten pravý… no, ten pravý působil dojmem vyžilého operetního prvního milovníka. Přestože se mu motýlek snažil poradit, kterak se dostat do zámku, při jeho natvrdlosti to trvalo docela dlouho. Po vstupu do zámku se loutka mění na živáka, a najednou průchod zámkem a nalezení princezny sledujeme ve filmové projekci. Poněkud to nedává smysl.  I Růženka je najednou herečka, a osvobozující polibek provedou pohledná dívka a pohledný chlapec. Ze zámku pak svatební pár vychází opět v podobě maňásků, takže nesoulad prvního milovníka a patnáctileté nevěsty přeci jen bije do očí.

Dnes jsem navštívila nejstarší českou zoologickou zahradu, a to je ta v Plzni. Plzeňská zahrada je umně kombinovaná v zoo-botanickou zahradu se zvířátky a kytičkami, a nejvíc mě dorazil tank Sherman. Plzeňská zahrada nabízí mnoho informací o přírodě, a to i o těch nebezpečných záležitostech, jako kajmani, aligátoři, hic sunt leones, a tak. V jedové zahrádce se vedle něžných sněženek a konvalinek nacházel digitális (náprstník). Páteční odpolední inscenace se jmenovala Digitální podzemí, a jedovatá byla opravdu dost. Inscenace byla dozajista zamýšlená jako hravé rozloučení studentů katedry činoherního divadla DAMU se studiem, ale výsledek byl poněkud rozpačitý. Soubor se čitelně pokoušel sdělit, že naše závislost na nejrůznějších sítích je zhoubná, že prostředí korporátních společností je morbidní, a že je třeba hledat původní životní hodnoty, avšak u dospělých lidí a téměř absolventů bych čekala více než pubertální výkřiky do tmy.

Někde jsem slyšela, asi na DAMU, že děti a zvířata na jeviště nepatří. Inscenace belgického divadla NTGent a režiséra Mila Raua, s názvem Rodina, si na tom zakládá. Představení na jevišti plzeňského Velkého divadla mělo svůj půvab. Předem jsme byli připraveni na to, jak celá storka skončí, tak jen stačilo naplnit očekávání. Otec, matka, a jejich dvě mladistvé dcery spáchají sebevraždu. Oběsí se.  Inscenace pracovala s dvěma plány, s lidmi pohybujícími se na jevišti, a s filmovou projekcí. (Pokolikáte už?) Snažila jsem se sledovat reálné dění na jevišti, ale zřejmě inscenátoři chtěli, aby reálné dění nebylo příliš čitelné a více jsme hleděli na matoucí filmovou projekci. S vědomím, že celá rodina zemře, bylo černohumorné sledovat, jak starší sestra zkouší mladší sestru z angličtiny, i když to ani jednu nebaví. Taťka opravdu připravil večeři, která krásně voněla celým divadlem. Avšak matka, o které se tvrdilo, že musí vždy vypadat hezky a vždy se proto osprchuje, se ve skutečnosti neosprchovala. Detail, který hraje. Kromě mladistvých dcer, u kterých téma, že se večer oběsí, může působit na duševní rozpoložení, běhali po jevišti dva roztomilí pejsíčci. Čivava a nízký smeták. U otrlého festivalového publika, zvyklého např. na maďarskou inscenaci „Kupec benátský“ či na jihoafrickou inscenaci „Macbeth“, to již žádné emoce nevzbudí. V tomto kontextu mi přijde škoda vyplýtvané energie, kdy takto silné téma nemuselo vyznít do prázdna.