Ve Studiu Hrdinů pokračoval v neděli 6. 10. 2013 dvacátý ročník festivalu …příští vlna/next wave… Po dlouhé době opět vystoupilo Bílé divadlo z Ostravy, tentokrát se svojí verzí příběhu o Sidonii Nádherné. Diváci seděli na jevišti, a Bílé divadlo obsadilo všechny elevační stupně, kde většinou sedí diváci. Herci přijdou na jeviště s březovými košťaty a oranžovými metařskými vestami, a začnou nosit různé harampádí k popelnicím. Tam sedí bezdomovec, který vše komentuje. V popelnici najde krabicové víno, které pak během představení popíjí. Na představení v Praze ještě spolu s bezdomovcem vystupoval asi čtyřletý chlapec David, který se svými aktivitami zcela autenticky zapadal do hry. (David byl syn jedné ze zpěvaček, a neměli pro něj hlídání.) Herci se postaví na jednotlivé stupně hlediště „do špalíru“, sundají si vesty, pod kterými se skrývaly společenské obleky, a bouchnou lahve šampaňského. S napětím pak se sklenicemi v ruce čekají na příchod Sidonie. Zní dlouhé fanfáry, takže čekání už je pro diváky trochu úmorné. Herci však vytrvale čekají. Po fanfárách se objeví Sidonie v červených šatech, pronese pár mouder a sestoupí po jednotlivých stupních k divákům. Svlékne si společenské šaty, oblékne se do pracovního a začne pečovat o kytičky. Herci na stupních do toho zpívají ostravské lidové písně. Pak se Sidonie opět převlékne, pronese pár mouder, opět něco popracuje, a herci k tomu zpívají, a tak to jde několikrát do kola. V závěru spadne na jeviště barevné podzimní listí, herci vezmou vesty a košťata a začnou zametat. Tyto žánrové obrázky působí sice zvláštně, ale jsme na alternativním festivalu, tak co bychom ještě nechtěli. Přesto se jedná o působivý jevištní tvar, připomínající melodram, který o Sidonii umí vypovědět i bez zbytečných příkras.

Inscenace Hladový ples Evy Tálské a Studia Dům z Brna byla neúměrně dlouhá. Pokud by byla zkrácena na polovinu, její vyznění o hrůzách, které se (údajně) dějí v Brně, by bylo přesvědčivější. Nejvíce je propracovaný začátek, kdy žena několikrát přes jeviště s obtížemi přetlačí kočárek naplněný hlínou, v kterém jsou zapíchané křížky jako symbol mrtvých dětí. Pak se zoufalá žena pokouší zahrát dětem na dětskou trumpetku, ale trumpetka je hluchá, nevydá žádný tón. Ostatní herci pak nabízejí na podnosech divákům různé části panenek. Obě scény jsou velmi působivé. Také sborové recitace, kdy jsou herci rozmístěni po prostoru a mluví divákům do zad, vyznívají přesvědčivě. Pak už ale další hromadění protéz, špinavých peněz, dřevěných kostí řezbáře Antonína Maloně a mluvené vstupy Evy Tálské o ničem nevypovídají, herci už je nezvládnou dobře prodat. Je obdivuhodné, že režisérka dokáže přimět šest mladých lidí, aby se oddaně ponořili do jejích více než rozporuplných vizí.

Poslední akce, které jsem se na festivalu zúčastnila, byla závěrečná beseda ze série besed „Možnosti alternativy“. Zúčastnili se Vladimír Hulec, Nina Vangeli a Miroslav Bambušek. Nina Vangeli, teoretička divadla a tance, na otázku, co je to alternativní divadlo, pravila, že alternativní divadlo neexistuje, ale inscenace Spitfire Company či M. Bambuška by označila za komunitní divadlo. Nebyla to jen závěrečná beseda cyklu, ale i poslední slovo(?) odcházejícího kurátora festivalu Vladimíra Hulce, který po dvaceti letech osobní tvorby festivalu přenechává pomyslné veslo Lence Dombrovské.

Kdoví, příští rok, kdy se bude konat 21. ročník festivalu, to již třeba bude festival komunitního divadla.