Druhý festivalový den se věnoval značně neradostným věcem. Nejdříve inženýr Walter Faber, pak slovenská Stoka, pak pozoruhodný a podle mého mínění podnětný inscenační útvar o posledních věcech člověka s názvem Nachlass, a pak Maryša, která nám stále připomíná události, jako je třeba ženská obřízka, kterou v Africe tolik odsuzujeme.

Opět se ukázalo, jak ošemetmý dramaturgický útvar je festival. Kdybychom jednotlivé inscenace viděli s odstupem několika týdnů, hodnotili bychom je úplně jinak.

Inscenace Homo Faber pečlivě vylíčila, proč život Waltera Fabera neskončil úplně šťastně. Inscenační útvar Nachlass jakoby k tomu dodal vysvětlení, že lidé prostě mají emoce, a s těmi je dobré počítat. Což se vesnické drama Maryša snaží popřít, ale víme, jak to dopadlo.

Inscenaci Postfaktotum uvedli na festivalu studenti umělecké školy. Mládí nelze nic vyčítat, ale slibný sdělný začátek se záhy vytratil, a zbylý divák se musí ptát, proč to někdo nezastavil, či zda slibně rozehraná pantomima neměla dramaturga.