Počet komentářů: 2
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Umírněné inscenace a scénické čtení (třetí den Skupovy Plzně)

Třetí den festivalu Skupova Plzeň byl zahájen inscenací Čechomoří Malého divadla, které je součástí Jihočeského divadla České Budějovice. Rovnou předesílám, že kdyby text hry českobudějovičtí předvedli jako scénické čtení, nebo kdyby nám kus pustili z nádražního rozhlasu zastávky Plzeň-Jižní předměstí jako rozhlasovou hru, mohlo to mít alespoň nějakou sílu.
Čtyři protagonisté seděli na barových židličkách ve třech bazéncích, a budili dojem, že pečlivě dokumentaristicky sbírali přání jednotlivých lidí, a to od jednoho roku do devadesáti pěti let. Přičemž vykopával údajně roční chlapeček, který měl jediné přání, a to čůrat. Dovoluji si podotknout, že roční chlapečci nemluví, a navíc rovnou čůrají. Následoval dlouhý výčet nejrůznějších přání, z nichž některá byla trochu scénicky rozvedena formou jakože grotesky. Avšak pouze jediná anekdotka byla nosná. (Jednatřicetiletá Maja chce spát, sousedi mající na zahradě bazén, a pořádají večírky dlouho do noci. Maja do bazénku hodí fén pod proudem, způsobí výpadek pojistek, a konečně může ve tmě a tichu v klidu spát.)
Jako pevný příběh inscenace měl být příběh inženýra ekonomie Karla Žlábka, který vyprojektoval tunel vedoucí z Českých Budějovic na Jadran. V ostatním balastu se však původní myšlenka dost ztrácí, a nezachrání ji ani tu a tam vystupující Ghándí.


Následovala inscenace nitranského Nového divadla Pinocchio. Byla umístěna do stísněného prostoru DEPO 2015, do arény, z které nebylo úniku. A v některých fázích ani všichni neviděli všechno, což v celkovém vyznění představení bylo celkem jedno. Když už se všichni usadili a utišili, poměrně dlouho bylo napínavé ticho. Pak se začaly pootevírat, zavírat a vrzat velké železné dveře sálu. Několik dětí začalo pokřikovat „Já se bojím", a jedno běželo k mamince. Také jsem se bála. Pak konečně na scénu vstoupili čtyři postavy mohutně obalené špatně nakašírovanými hadry. Začnou mezi sebou komunikovat pomocí hudby a objeví se loutka Pinocchia. Postupně se jedna z postav začne o Pinocchia starat a Pinocchio ho začne nazývat otcem. Pak Pinocchio projeví přání stát se člověkem.
Jeden z mála hezkých obrazů byla loutka víly, vznášející se prostorem. Víla Pinocchiovi prozradí, že jeho přání mu pomůže splnit peříčko, které dostal od jedné z postav. Pinocchia však dvakrát zbrzdí zlé síly, které ho připraví o pírko, a pak i o lidskou podobu. Zároveň jeho otec chřadne a chřadne.
Jedněmi z mála zajímavých míst byly proměny loutky. Nejdříve se na dřevěném obličeji objevily oči, takže bylo vidět, že Pinocchio začal vnímat svět kolem sebe. Pak, když ho temné síly proměnily v oslíka, ještě mu zbyl obličej, ale ten záhy zmizel v oslíkově tlamě. Pinocchiova otce spolkne zlá obluda, a Pinocchio se ho v podobě plyšového oslíka na čtyřech kolech vydá zachránit. Po nekonečném boji získá lidskou podobu, a Pinocchia od té chvíle představuje „živák". Ve dvacátém až padesátém díle čtvrté série seriálu se pak odehrává srdceryvné kříšení Pinocchiova otce. Po vzkříšení už jsme konečně mohli jít.


Večerní představení Pomnik polského Vratislavského divadla loutek také nebylo zrovna loutkové, ale obrazů tam bylo až až. Polské divadlo má dobrou pověst, a i tato inscenace naplnila očekávání. Ve strohém šedivém rámu se odehrává konec druhé světové války a nástup socialismu. Do šedivě laděné scény vstoupí rudá barva revoluce. Tři herci dokonale navodí stísněnou atmosféru strachu jednotlivých komunistických pohlavárů, řízených z Moskvy. Prostý lid je znázorněn plošnými loutkami, seřazených do zástupu, který přejíždí sem a tam jevištěm. A za zpěvu písně „Socialismus jsme my" postupně staví Stalinův pomník na Letné.

Stalin i Gottwald zemře před dostavbou pomníku, a autor „fronty na maso" spáchá sebevraždu. Nakonec je pomník stržen, ale strach ve společnosti převládá dál. Velmi působivé divadlo.

 

 


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Lucie Radimerská (10.8.2018, 21:28:32)  reagovat
Inscenace Čechomoří je jednou z nejlepších a nejintimnějších inscenací, kterou jsem v posledním roce viděla. Myslím, že pan režisér Janek Lesák a celý tým odvedli skvělou práci!
Doporučuji Vám zajet si na představení do “domácího prostředí” Malého Divadla...
Lucie Radimerská / um. šéf Divadla Lampion Kladno
Natálie Preslová (10.8.2018, 12:31:31)  reagovat
Reakce
Vážená paní Jírová,

děkujeme za jistě nezaujatou reakci na shlédnuté představení Čechomoří. Dovolte mi ovšem, vymezit se vůči některým vašim tvrzením, které nejsou podle mého názoru úplně správné.
1) Pokud se vaším stylistickým obratem: "...(herci) budili dojem, že pečlivě dokumentaristicky sbírali přání jednotlivých lidí, a to od jednoho roku do devadesáti pěti let", snažíte vyjádřit, že se nic takového při přípravě inscenace nedělo, musím vás vyvést z omylu. Všichni herci a celý inscenační tým po dobu několika měsíců sbírali autentické materiály od lidí, kterým kladli jednoduchou otázku: "Jaké je vaše největší přání." Sesbírané materiály ve formě nahrávek jsou pak v nezměněné formě použity v inscenaci, vždy spolu se skutečným jménem a věkem zpovídaného. Vzhledem k tomu, že přání je skutečně sto a zpovídaných bylo dohromady kolem dvou set, byl to opravdu velký objem práce, který se rozdělil mezi celý inscenační tým včetně herců. Díky tomu byl také okruh zpovídaných velmi široký.
2) Jelikož jistě máte základy vývojové psychologie, pak jistě víte takovou základní věc, že různé děti se rozvíjí různě rychle. Vaše tvrzení "roční chlapečci nemluví" by jistě spoustu ročních chlapečků urazilo, na některé by to naopak sedělo přesně. Zpovídanému chlapečkovi, kterého zmiňujete byly necelé dva roky, takže jsme si ho dovolili zařadit do kategorie jednoho roku, a slovo "čůrání", které je patrně jedním z těch, které užívá často, věřit nám to můžete nebo nemusíte, bude nám to celkem jedno, chtěla jsem pouze reagovat na napsané.
3) Samozřejmě chápu, že se vám inscenace nelíbila, na což máte plné právo, stejně jako na to, napsat všechny vaše pocity do recenze. Protože ale používáte emočně zabarvené obraty jako "v ostatním balastu" nebo "měli nám to radši pustit z nádražního rozhlasu" (myšleno, abychom tam my, chudáci kritici, nemuseli sedět), dovolím si také jednu lehce emočně zabarvenou úvahu z druhé strany.
Hrát v jedenáct ráno na festivalech je vždycky komplikované. Zvlášť pokud hrajete v den, následující po večerním zahájení, kde bylo k dispozici opravdu hodně bohemky zadarmo. Pokud jde o inscenaci takhle komorní, citlivou, při které vždy velkou roli hraje atmosféra v hledišti a kterou dotváří reakce publika, je to v podstatě za trest. Dobrá inscenace by měla být schopna obstát za každých podmínek (což se přes všechny problémy podle mne stalo, což hodnotím podle jiných diváckých reakcí), ovšem pravdou je, že několik předních řad plných kritiků dospávajících kocovinu může podle mne zabít i daleko přenositelnější divadelní tvary. Ostatně na tomto, i na jiných festivalech, to vidíme poměrně často.

S pozdravem,
Natálie Preslová