Svou novou hru umístil režisér a také scénograf David Jařab do prostředí dámských toalet na jakémsi snobském korporátním večírku. Ladies no Gentlemen se zabývá problémem domácího násilí a nerovnoprávného postavení mužů a žen, má být sondou do příčin vzniku patologických jevů spojených s mezilidskými vztahy.

Kdo viděl Na zábradlí Jařabova Macbetha, jistě mu ho nová inscenace připomene svým záměrně pomalým tempem a jistou jazykovou retardací. Zatímco u Macbetha se celé představení odehrálo v basic angličtině, tentokrát je jazykový posun od normálu vytvářen tím, že o sobě jednající ženy hovoří ve třetí osobě ("Alice teď neví, co má dělat.", "Hana nedokázala bratrovi odporovat." apod.). Záměr je celkem dobře čitelný - ukázat, že v očích agresorů nejsou jejich oběti vnímány jako lidské bytosti, jsou jen objekty pro násilné chování. Tento postoj se následně přenáší i na samotné oběti, které nedokáží formulovat a naplnit svá vlastní přání. V teoretické rovině to funguje, v té praktické to ale zní nechtěně směšně. Je jasné, že Jařab nechce o tématu vyprávět skrze emoce, volí spíše chladný nadhled, jeho inscenace nemá být realistickou studií konkrétních případů domácího násilí, je to spíše zdivadelněná teze.

Téma postavení žen ve společnosti je nyní v kurzu, takže je v pořádku, že divadlo reaguje na společenskou poptávku a také se k němu vyjadřuje. Dělá to ale dost schematickým způsobem. Na začátku představení přijde Robert v podání Miloslava Königa a jen těžko bychom hledali lepší reklamu na mužský šovinismus. Poté, co je zastřelen, si do něj trojice žen (Barbora Bočková, Johana Matoušková a Magdaléna Sidonová) projektuje vlastní špatné zkušenosti s lidmi ze svého okolí, ať už to byli manžel, bratr nebo syn. Občas se v jejich rozhovorech objeví drobný náznak ironie, jinak se ale inscenace bere dost vážně.

Ono je asi těžké, říci k tématu něco nového, zásadního, objevného... Tvůrcům Ladies no Gentlemen se to příliš nedaří. Měl jsem tak trochu pocit, jako kdyby někdo vzal pětiminutovou scénu z Mikuláškových inscenačních koláží a uměle ji natáhl do podoby osmdesátiminutové inscenace. Jařab chce diváky donutit, aby se zamysleli nad stereotypy patriarchální společnosti a jejich důsledky, jenže to dělá divadelně dost nevstřícným způsobem. Nic na tom nemění ani funkční scéna a atmosféru dotvářející hudba Jakuba Kudláče.