Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Směšný sraz snobů
Lukáš Holubec, 10.8.2018

Vždycky když se blíží premiéra inscenace, v níž se potká můj oblíbený autor s tvůrci, kterých si vážím, a mají dostatek kvalitně odvedené práce za sebou, mívám takový neurčitý pocit, jenž by se snad dal popsat jako kombinace těšení se a velké opatrnosti až ostražitosti. Mýcení, navíc po různých doporučení, spadalo přesně do této mé soukromé kategorie.

Thomas Bernhard se na jeviště Divadla Na zábradlí vrátil po dlouhých létech. Pamětníci si mohou vybavit například patnáct let starou inscenaci Náměstí Hrdinů se skvělým Jiřím Ornestem, a také Magdalénou Sidonovou, která je této scéně stále věrná. Kvitoval jsem tedy, že nesmlouvaného Thomase Bernharda opět na prknech Zábradlí uvidím. Navíc když tvůrčí tým ve složení Jan Mikulášek, Dora Viceníková, Petr Štědroň a Marek Cpin je již se zdejším prostorem dostatečně sžitý, a také má k dispozici sehraný herecký tým.

Samotný text je kritika měšťácké společnosti, pro kterou jsou více než typické především nabubřelost, snobismus a pocit elitářství. S notnou dávkou nadsázky je odhalování všeobecného pokrytectví jistě tedy vhodný materiál pro to, aby se tvůrci vysmáli stále rozrůstající se mase, jež si žije nad poměry a postrádá jakoukoliv pokoru, a také jistě tak trochu sami sobě.

Není samozřejmě potřeba popisovat nijak podrobněji samotný děj. Koneckonců se dá shrnout do věty: „Setkání několika reprezentantů již zmíněné společnosti v salónku samolibých manželů při příležitosti jedné smutné záležitosti.". Podstatné je, co všechno inscenace ukazuje. Kritiku nadřazenosti, povýšenosti, prázdnoty namazanou na krajíci snobství. Dalším důležitým aspektem je, jakým způsobem je hra prezentována a zde souhlasím s pozitivními reakcemi, protože rozebereme-li Mýcení na jednotlivé kousky, zdá se vše takřka přesné a divácky působivé. Je tu pevná režie Jana Mikuláška, na kterou je divák zvyklý podobně jako na precizní scénu Marka Cpina, jenž „módní" salónek stvořil dokonale kýčovitě a příjemně si pohrává s celým prostorem jeviště, čímž chvílemi uvolňuje stísněnost místa setkání. Atmosféru pak umocňuje jemná, pomalá a tklivá hudba vhodně doplňující tragičnost Mýcení. A samozřejmě jsou tu také spolehlivě kvalitní herecké výkony. Ať už se jedná o promyšleně ironickou postavu Jana Hájka jako jakéhosi průvodce představením, krásně nepříjemnou Janu Plodkovou jako rádoby nadprůměrnou spisovatelku, groteskně frustrovaného Jakuba Žáčka nebo Magdalénu Sidonovou, jež umí nádherně zobrazit domýšlivou a prázdnou ženu svým typicky jemným a inteligentním herectvím. Za zmínku také stojí postava herce Národního divadla, kterého pojal Petr Jeništa jako noblesně povýšeného umělce, a především Johana Matoušková, která promlouvá pouze fyzicky. Ovšem její tanec a řeč těla jsou nadmíru impozantní a skvěle zapadají do kontextu inscenace.

Znázornění ponejprve skryté nenávisti a závisti v rámci povrchní společnosti s jasným směřováním ke kritice současných rádoby kulturních elit je evidentně hlavním poselstvím této inscenace. Teď však přichází má „ale", jež z možné divadelní události proměnila Mýcení „jen" na kvalitní, dobrý a mírně nadprůměrný kus. To hlavní, co mi scházelo, bylo daleko silnější, údernější a potřebnější Bernhardovské tepání do tématu. Tak krásná příležitost to propírané společnosti opravdu intenzivně nandat byla rozmělněna opatrností a krásou obrazu. Sice oceňuji vtip a umění nadsázky v podání zdejšího hereckého souboru, ale pokud byl účel „rozčeřit vody", pak nevyšel. Obávám se nicméně, že skutečným záměrem bylo udělat vizuálně působivou, dobře zahranou, trochu ostřejší komedii s truchlivým doprovodem. Pro mne tedy škoda. K tomu bych přičetl mé nepochopení zařazenosti do reálií. Napůl se inscenace tváří, že je zasazena do našeho českého rybníku (máme tu přímý odkaz na Divadlo v Dlouhé, herce Jana Vondráčka, Maryšu bratří Mrštíků... a tak dále), ale přesto je Jana Plodková porovnávána s Elfride Jelinek, hostitelský pár jsou jako u Bernharda manžele Auersbergrovi... a podobně. Zřejmě jsem úmysl této polovičatosti nepochopil a ocenil tak jen slovní hříčku, kdy Jan Hájek mluví o tom, že šel po Příkopech, což se dá pochopit jako po známé pražské třídě, přičemž i originál jeho postavy se prochází ve Vídni po Grabenu (Příkopech). K výtkách mohu ještě přičíst postavy, které ztvárnili Dita Kaplanová a Václav Vašák. Dle mne téměř přebytečné osoby mi spíš připomněly, že se musí v sezóně soubor dostatečně protočit. Na určitou zbytečnou nahotu a vulgarismus jsem už poměrně zvyklý, ale daleko více bych ji přijal, kdyby tvůrci poskytli skutečného Bernharda, jehož hry dokázaly kritizovat daleko urputněji. Mýcení je vlastně takové české, trochu nepříjemné, ale pořád svým způsobem laskavé pohlazení, byť z pohledu divadelního řemesla dobře udělané.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.