Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Tam venku je i tady
Lukáš Holubec, 26.2.2020

Jméno britského dramatika Dennise Kellyho není pro českého diváka nijak nové. Jeho hry jsme mohli zaznamenat na jevištích Dejvického divadla, Divadla v Dlouhé nebo Moravského divadla v Olomouci. Po Kellyho tvorbě sáhly i spolky Divadlo Letí a Spoluhra, a jeho hru Rituální vražda Gorge Mastromase nastudovali jak studenti katedry činoherního divadla DAMU, tak ti z Vyšší odborné školy herecké. Aktuálně je možné Kellyho tvorbu spatřit na scéně Divadla Bez zábradlí, a již brzy také v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Před pěti lety vznikla inscenace Sirotci divadelního spolku Kašpar v koprodukci s Činoherním studiem Ústí nad Labem a je stále možné ji navštívit v Klubovně v Jindřišské ulici v Praze nebo na zájezdech. Sám nevím, proč jsem se k návštěvě této hry dostal až po takové době, ale byla by věčná škoda ji propásnout úplně. Takže, kdo jste neviděl, nemeškejte.

Autorova tvorba odráží jeho zjevnou nespokojenost s vývojem lidské společnosti. Sirotci by klidně mohli mít podtitul „Má smysl přivádět do naší doby další děti?". Koneckonců tato otázka padne v představení nejednou. Hra je totiž kombinací jak sondy do rodinných vztahů vymezujících se tomu světu za dveřmi domova, tak nastolením a zkoumáním dopadů otázky „Jakým způsobem můžeme či chceme pomoci bližnímu svému, který za oněmi dveřmi momentálně trpí?".

Jednou z největších devíz inscenace je skladba jejího textu. Jistě je to práce samotného autora, ale jsem přesvědčen, že výraznou měrou se na výsledném jednoznačně pozitivním dojmu podílela překladatelka Ester Žantovská. Navíc je promyšlenost předlohy uvedena v krásný život především tempem inscenace a důsledném dodržování neustálého napětí. Zde si myslím, že zase dobrou práci odvedla dramaturgyně Lenka Bočková a režisér Filip Nuckolls. Ústřední motiv hry je precizně dále rozehráván a Filip Nuckolls tak diváka nenechá odpočinout. Toto je vůbec velký talent a um Filipa Nuckollse. Podobně se mu to podařilo například na nedávných Dvou špinavcích uváděných rovněž v pražské Klubovně.

Svoji výstižnou a příjemně doplňující roli hraje také scéna Petry Krčmářové. Té dominuje jídelní stůl, a přestože se do nevelkého prostoru, tak aby nebyla narušená přirozenost obývacího pokoje, vejde už jen menší pracovní stůl na straně jedné a polička na straně druhé, je trefně nastolena atmosféra domácího, zdánlivě bezpečného obydlí. Avšak dramata se neodehrávají jen za dveřmi, venku na ulicích, ale psychologické napětí vrcholí zde, uvnitř navenek klidného domova dvou spořádaně vypadajících lidí tvořící společně s malým dítětem klasickou rodinu.

Teplo domova ještě v úvodu inscenace podtrhne právě začínající večeře. A nejedná se o žádné divadelní atrapy, takže pokud nejste odpůrci kachních hodů, raději se před představením navečeřte. Danny v podání Marka Němce ještě po připravení této drůbeží lahůdky naservíruje víno a idylická a romantická večeře s jeho ženou Helen, kterou hraje Monika Zoubková, může začít. Když však po chvíli do jejich bytu vpadne Helenin od krve potřísněný bratr Liam, jehož ztvárnil Jan Plouhar, nastává neklidný a posléze přímo hororový večer s nedozírnými následky. Výchozí motiv, že v blízkosti domova se nachází nebo nacházel pobodaný člověk, přechází v děj plný zvratů.

Marek Němec hraje Dannyho jako vyrovnaného člověka, jemuž na první pohled záleží především na harmonickém rodinném štěstí, nad nímž se vznáší hustý oblak klidu a bezstarostnosti. Už samotná vizáž s nezbytnými bačkorami a domácky vyhlížejícím svetrem napovídá o charakteru jeho postavy. Připočteme-li k tomu trpělivou zálibu v lepení modelů a celý servis ohledně podávání večeře včetně etiketního pití vína, vychází nám sympatický, pečlivý a odpovědný manžel. Ale každý manžel je také muž. V tomto případě se navíc divák poměrně brzy dozví, že postava Dannyho měla osobně nepříjemný zážitek z napadení na ulici. A především proměnu vnímání okolí hraje Marek Němec naprosto skvěle.

Monika Zoubková má v roli Helen velkou příležitost. Její postava musí totiž obsáhnout nejen její původ vycházející z nepříliš šťastného dětství, ale musí především předvést silný a energický boj za svoji rodinu, během kterého potřebuje zejména dokonale ovládat manipulaci. Výkon Moniky Zoubkové byl skutečně procítěný, neb zahrát charakter, jemuž okolnosti poskytují pokřivený obraz lásky, a přesto si zachovat bezmeznou víru v tento cit, to není věru jednoduché.

Pravděpodobně psychologicky nejjednodušší z tria postav dramatu hraje Jan Plouhar. Na první pohled se jedná o nevyrovnaného jedince, což také Jan Plouhar dokáže vystihnout celým svým tělem, tedy všemi pohyby, mluvou, křikem, grimasy apod.... Není pochyb, že zmatení hodnot a vzhlížení k tradiční rodině jeho sestry, které se mu nedostalo v mládí ani v dospělosti, činí z Liama postavu vyvolávající u diváků soucit. Je to však především on, kdo děj v inscenaci posouvá, a s tím také měnící se pohled na tohoto jedince, kterého i přes všechna úskalí, jimiž byl vystaven, jen těžko může někdo litovat. Ovšem nabízí se zde možnost pochopení pro něho, stejně jako pro Dannyho a Helen. Porozumění jejich vidění světa, a také především hra poskytuje prostor pro přemýšlení nad činy, kterými se jednotlivé postavy prezentují. Ne, ani Liam není plastická figurka a Jan Plouhar předvedl velmi výrazný výkon.

Snažil jsem se vyhýbat ději samotnému, jelikož je na Sirotcích krásné především přiměřené dávkování postupného odhalování. Divák má tak výtečnou možnost dostat se do hloubky uvažování tří jedinců, kteří se nemohou zamknout doma a nechat život v klidu plynout, protože co se odehrává bezprostředně za dveřmi, se také odehrává uvnitř. Není úniku a je potřeba se postavit světu čelem. Sirotci tak nakonec činí a to navíc po pěti letech od premiéry stále s neutuchající energií.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.