Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Točna se mi zakousla do krčku
Lukáš Holubec, 1.10.2018

Tak jsem se zase jednou v životě rozhodl správně. Šedesát let po prvním pokusu s otáčivým hledištěm pro přibližně šedesát diváků s tehdy ještě lidským pohonem jsem premiérově navštívil tento divadelní fenomén konečně i já. A úvodem nutno dodat, že lepší první návštěvu jsem zřejmě naplánovat nemohl. Vyšlo takřka vše, od počasí, atmosféry, až po samotné představení, které jsem navíc mohl zhlédnout z exkluzivního místa.

Dramaturgie Jihočeského divadla, jež na otáčivém hledišti působí, vybrala pro první venkovní premiéru roku 2018 notoricky známý příběh hraběte Draculy. Další novinkou pak byla divadelní verze sci-fi románu Ztracený svět, a diváci také mohli v létě navštívit i dvě inscenace staršího data, a sice komediální Dekameron a rovněž s humorem pojatého Psa baskervillského.

Stokerův Dracula už byl zpracován nepočítaně. Ať už ve filmu, v divadle nebo třeba jako komiks. S jistotou se dá hovořit, že se jedná o kultovní dílo a základ žánru. Stačilo by se kohokoliv zeptat, jakého zná nejslavnějšího upíra, a myslím, že kromě fajnšmekrů, kteří by jmenovali Orloka z Upíra Nosferatu, nadšence českého filmu, jež by mohli jmenovat Škodu 110 z Herzova snímku Upír z Feratu nebo nejmladší generace, pro kterou jsou upíři postavy z takové té ságy, v níž nalíčený „vegetariánský" upírek balí středoškolačku, jíž nedokáže přečíst myšlenky, jelikož v hlavě žádné nemá, by všichni ostatní jmenovali Draculu.

Děj zůstal poměrně věrně zachován, a tak diváci mohou sledovat nejprve mladého advokáta Jonathana Harkera v Transylvánii s hrabětem Draculou, jenž jeho služby využívá. Následně pak do děje razantně vstoupí dvě dámské postavy. Harkerova snoubenka Mina a její přítelkyně Lucy, možné to oběti vášnivých choutek krvelačného šlechtice. A nechybí samozřejmě ani neohrožený lovec upíru Van Helsing a jeho pomocníci.

Podstatné však je, jaké prostředky tvůrci pro známý příběh využili, a pochopitelně jak. Čímž se dostávám k jednomu ze dvou hlavních aspektů, jenž mohou za mé vesměs pozitivní dojmy z představení. Už samotná zámecká zahrada je takřka ideálním místem pro navození jedinečné atmosféry. Obzvláště, když hororový příběh začne společně se západem slunce a za zvuků zvonů se ve vteřině diváci přesunou do Transylvánie předminulého století. Obrovským kladem je scéna. Technicky zvládnutá na 100 %, čímž plynule a svižně probíhá děj kolem vás, a tak jste v krátkém sledu takřka součástí venkovského procesí, na hradě tajemného hraběte či v různých prostorech Londýna. Lokace se mění bez prodlení a perfektně je zvládnutá i práce s komparzem nebo koňmi. Autentickou atmosféru ještě podtrhávají precizně upravené kostýmy a vhodně zvolená hudba. A tak díky technickému zpracování za podtrženou jedničku je děj divákovi podán poutavě. Možná ideální čas představení, totiž půldruhé hodiny, může se zdát být ve výsledku krátkým, ale alespoň je zážitek o to více intenzivní a nenastávají žádné prostoje.

Jestliže jsem vychválil technickou stránku inscenace, musím pozitivně ohodnotit i tu uměleckou, což je onen druhý aspekt, který rozhodl o tom, že Draculu na točně doporučuji, kudy chodím. A největší zásluhu na tom zřejmě mají Martin Glaser a Olga Šubrtová. Režisér Martin Glaser si jednoznačně naprosto rozumí s prací s otáčivým hledištěm, a s herci pracuje přesně v takovém duchu, aby byl výsledek přitažlivý pro diváka. Dramaturgyně Olga Šubrtová zase přispívá k celistvosti inscenace. Byť neznám přesně rozdělení jejich prací, jako tandem podepsaný pod touto divadelní adaptací jej hodnotím s hlubokým respektem. A jmenovitě také uznale poděkuji lidem, jejichž práci jsem zmínil v předchozím odstavci. Tedy za scénu potlesk pro Pavla Boráka, za kostýmy Markétě Sládečkové a za hudbu Jiřímu Hájkovi. Rozhodně mají velkou zásluhu na faktu, který jeden divák pojmenoval „cítím se jak uprostřed filmu".

Málokterá inscenace, jež ve vás zanechá déletrvající stopu, by se obešla bez kvalitních hereckých výkonů. Dracula není výjimkou. Stručné dojmy popíši ve čtyřech skupinách účinkujících.

Skupina „Mladá krev" (když už jsme na poli vampyrismu): právě na Draculovi se jednoznačně potvrdilo, že příchod tří zástupců silného ročníku katedry činoherního divadla pražského DAMU, jmenovitě Beáty Kaňokové, Kamily Janovičové a Václava Švarce, bylo skvělým krokem vedení Jihočeského divadla. Mladá generace je vždycky oživením, ale u této trojice se jedná především o kvalitu. Beáta Kaňoková hraje postavu Lucy s neuvěřitelným přehledem a z naivně působící slečinky udělá střih na upírskými záchvaty posedlého tvora natolik lehce, že se ani nestačíte divit. Naproti tomu Mína Kamily Janovičové se vyvíjí pozvolna, nenápadně. Ovšem i tato mladá herečka skvěle ztvárňuje postupnou vyzrálost postavy a její vnitřní sílu. Trio pak doplňuje Václav Švarc, jenž Harkera zobrazil jako zpočátku důvěřivého dobromyslného mládence, který po prozření musí o svoji vyvolenou snoubenku bojovat za hranicích svých omezených sil. Uhlazenost Václava Švarce pak věrně vykresluje gentlemanství a vytříbenost chování Britů devatenáctého století. Tedy alespoň tak, jak jej popisuje literatura.

Skupina „Lovci" (po zážitku z letošního divadelního festivalu v Kutné Hoře nelze nazývat jinak než Vampire Hunters): jsou čtyři a osud nebo spíš Bram Stoker je v příběhu spojili do kvarteta, které jde po Draculovi nejvíce. Předně je tu proslulý lovec doktor Van Helsing, kterého Pavel Oubram ztvárnil jako lehce neurotického jedince, jenž může působit ve směšně vyhlížející paruce nepřiměřeně komicky, ale pravdou je, že i díky výkonu Pavla Oubrama na tohoto Van Helsinga rozhodně nezapomenete. Loveckou skupinu pak tvoří ještě snoubenec Lucy hrabě Arthur, v mnou viděné repríze ztvárněný Tomášem Havlínkem a dále její nápadníci Quincey a John Seward, v podání Ondřeje Veselého a Tomáše Drápely. Zmíněná trojice je postupem času zastíněna postavou Vana Helsinga, ale jinak herci své party zvládli precizně a přesvědčivě.

Skupina „Nemalí": zde bych rád vyzdvihl všechny ostatní, kteří neměli tolik prostoru, ale bez nichž by nebyl prožitek plnohodnotný. Kromě dalších herců je také nesmírně krásné sledovat, že i poslední komparzista předvádí maximum možného a celek je tak absolutně působivý.

Poslední skupina vlastně žádná skupina není. Pokud vám chybělo pár vět o samotném Draculovi, zde jsou. Už jsem zaslechl názory, že představitel Draculy Petr Halíček nepůsobí démonicky nebo naopak, že je jeho klid právě o to více děsivější. Abych řekl pravdu, je ztvárnění Draculy pro mne svým způsobem jedno ze dvou menších zklamání. Chápu, že nemusí nutně působit dramaticky, obzvlášť když má inscenace nadhled a příjemně si zahrává s komediálními prvky, ale hrabě Dracula pro mne musí být jednoznačně osobnost, jejíž charisma a šarm dodají potřebný pocit jedinečnosti kultovní postavě. Škoda tedy, že v tak krásně vytvořené atmosféře prvky tajemna probíhaly především v situacích, kdy na scéně obvykle nebyl hlavní protagonista. Druhé zklamání pak byla práce s textem. V jeho úpravě mi chyběla určitá hravost, a tím vzniklá přitažlivost. Jednoduše bych řekl, že bych uvítal živější text, který by nepůsobil tak archaicky. Stejně jako jsem vyjádřil pochopení, že Dracula nemusí být nutně zobrazen jako děsivý démon, rozumím, že ne vždycky je nutné text upravit tak, aby působil více současně. Nicméně větší péči si dle mne zasloužil. Možná i kombinací těchto dvou mírných rozčarování působil na mě konec inscenace nedostatečně procítěně.

Rozhodně však musím zopakovat, že celkově se inscenace povedla. Nádherně zapadá do zámecké zahrady a sympaticky splňuje očekávání pro letní divadelní produkci. Věřím, že atmosféra vás naprosto pohltí. Předprodej vstupenek na léto 2019 začíná právě dnes!


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.