Blog redakce i-divadla

Umírání smutkem
vydáno: 19.11.2021, Lukáš Holubec

 Netajím se tím, že mě dramaturgická linie MeetFactory zajímá. Adaptovat současnou literaturu není v mnohá případech jednoduchá záležitost a na této scéně navíc nevolí vždy snadnou předlohu. Tak tomu je i v případě románu Serotonin kontroverzního francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. Nejenže je samotné téma knihy citlivá záležitost, ale její forma, tj. osobní výpověď, nenabízí možnost divadelního rozmachu. De facto si přímo říká o komorní monodrama. V MeetFactory šli trochu odlišnou cestou, byť se snažíc alespoň do finále držet myšlenek předlohy.

 Hlavní postava Houellebecqova románu Florent-Claude Labrouste je šestačtyřicetiletý, zemědělský inženýr, jehož hladina serotoninu je natolik nízká, že jej nejenže uvrhuje do stavů těžké deprese, ale způsobuje doslova umírání smutkem. Tak by se dala krátce shrnout výchozí situace románu i její divadelní adaptace. Podstatná je však odpověď dramaturga hry Matěje Samce na otázku: „Rozhodl jste se Serotonin zdramatizovat hned po přečtení knihy?“ „Ano, hned. Konkrétně v momentě, kdy jsem došel na stránku 43, kde se píše: „Každý rok se ve Francii přes dvanáct tisíc lidí rozhodne zmizet, opustit rodinu a začít nový život, někdy na druhém konci světa, někdy ve stejném městě.”“ Z tohoto je patrné, že Samcova dramatizace hledá širší souvislosti, fenomén doby a přes nesmírný cynismus ústřední postavy se snaží jeho stav pokud možno dostat lidem co nejvíce pod kůži a nahlodat jej. Tento přístup nekritizuji, jen jsem osobně měl po přečtení knihy jiné pocity, ale přirozeně je to čistě subjektivní dojem. Tím, že se v MeetFactory nerozhodli pro monodrama je pochopitelně zapojeno do děje vícero postav a prostor tak dostávají ve větší míře životní situace Florenta, kdy není o samotě, což částečně znamená, že řada niterních vnitřních pnutí hlavní postavy byla eliminována. Ostatní účinkující toho prostoru ovšem moc nedostali, a tak zůstávají Florentovy komentáře v průběhu dialogů.

 Všechny tři ostatní postavy se dostávají ke slovu postupně. Nejprve však musí proběhnout ono zásadní rozhodnutí hlavního „hrdiny“, kdy opustí svoji stávající partnerku. V představení je nejen pro tyto scény využita zásadní rekvizita, laptop. Jak sám Florent vysvětluje, vlastně jeho jediné zavazadlo. V tomto případě jej celkem vtipně inscenátoři využili pro vyobrazení asijské přítelkyně, jež skrze své sexuální obsese dává kýžený podnět pro zásadní životní obrat ústřední postavy, k němuž by však pravděpodobně došlo i bez toho. 

 Bývalou Florentovu partnerku Claire hrála v mnou viděné repríze Halka Třešňáková. Postava, kterou Florent potkal před dvaceti lety, je hrána přesně jako typ, jenž vám při opětovném setkání po mnoha letech potvrdí vaše nutkání, že jste se v minulosti rozhodli správně a s tímto člověkem ve svém životě nepokračovali. Na jednu stranu smutná stárnoucí žena, byť ještě v atraktivním věku, která nedokáže skrýt svůj úpadek. Na stranu druhou se snažíc marně sobě dokázat, že má ještě sílu životní sesuv zvrátit. Halka Třešňáková šla na postavu Claire svým pohybem, který dokáže bravurně ovládat a skrze něj vyjádřit charakter osoby. V tomto případě se jednalo o lascivitu umocněnou alkoholem. V této scéně tak mimo jiné vyniklo i aktuální Florentovo rozpoložení, kdy už se definitivně stává jen komentátorem svého života a jeho vnějších vlivů, kterým je i dávná přítelkyně. Její následné zapojení do představení však už bylo navíc a zbytečné.

 Dalším koho Florent potkává je jeho přítel ze studií Aymeric. Zemědělec, jenž právě prochází krizí rodinnou i pracovní. Tvůrci zde v dialogu Aymerica a Florenta neopomněli jak pokleslé rady hledající východisko ve zjednodušení života, tak zcela správně i obecnou zemědělskou potíž, byť z představení bylo znát, že se jim do tohoto společenského problému hlouběji buď nechce anebo jej pro následující vývoj tolik nepotřebují. I tato vedlejší postava byla ztvárněna dostatečně přesvědčivě. Tomáš Drápela ve své krátké chvíli na jevišti dokázal zklamaného a tak trochu tápajícího venkovana, jenž tuší brzký soumrak, ztvárnit příjemně nenuceně. 

 Poslední postavou, na kterou v MeetFactory ústřední postava narazí, je Camille, jeho životní láska. Zatímco v knize Houellebecq dává chvílemi najevo, že tato osoba v románu bude ještě hrát roli v přítomném čase, v divadelním představení o ni Florent tolik během hry nemluví a divák tak spíše tuší z důvodu přítomnosti Andrey Elsnerové na jevišti. Jako návštěvník, jenž literární předlohu četl, jsem byl zvědav, zda postava Camille opravdu dostane stejný prostor jako v knize. Víceméně ano, čímž se mi potvrdilo, že její reálná přítomnost byla na jevišti takřka zbytečná. Je těžké hrát pouhý objekt voyerismu. Přesto svým klidem dodala napětí scéně, v níž netuší, že jí může být zásadně ublíženo.

 Jestliže jsem psal o tom, jak se částečně rozcházím s tvůrci v určitém poselství Serotoninu a svých menších výhradách k účinkování ostatních postav, musím přiznat, že po audiovizuální stránce nemám inscenaci co vytknout. Hudba Jakuba Kudláče nastolila atmosféru směřující nenávratně do nitra ústřední postavy a Pavel Svoboda i ve svém minimalistickém pojetí dokázal vytvořit scénu jako klec. O úloze laptopu jako základní rekvizitě jsem již psal, ale ještě bych zmínil kožené křeslo, k němuž se ihned dostanu.

 Je to právě toto křeslo, z něhož Jan Hájek během hodiny a půl takřka nesleze a divák si tak může uvědomit, jak podmanivý výkon tento herec podává. Bezpochyby je to právě obsazení Jana Hájka do postavy Florenta, které je pro kvalitu inscenace naprosto stěžejní. Jeho výpověď nepostrádá cynismus, rezignaci ani sebestřednost. Již Houellebecq jej vyobrazuje se záhadnou aurou, u které čtenář dostává prostor váhat, zda jít s postavou nebo proti ní. Tomuto tajemnu je naštěstí vystaven i divák při představení v režii Natálie Deákové. Jedná se o apatického pacienta doby? Slabošského jedince nezvládnuvšího svůj soukromý život? Otázky vznášející se nad postavou Florenta jsou v MeetFactory i díky jedinečnému výkonu Jana Hájka takřka hmatatelné. Určitě je jeho sugestivní výkon důvodem i k opakované návštěvě, jelikož toto se zas tak často na českých jevištích nestává.

 Natálie Deáková s Matějem Samcem dokázali s mohutnou podporou Jana Hájka nastínit úpadkovou společnost, která se může chvílemi jevit jako směšná, zbytečná, ale i nebezpečná. Nicméně i sebeironií ústřední postavy je v pravých momentech tíživost situace mírně odlehčena a dokáže tak  diváka doprovodit do konce zdárně a nenuceně, přičemž zůstává napětí a zvědavost. Poselství inscenace je tak intimně ponecháno v sále a každý si jej může převzít po svém. Ovšem samotné finále, jež se od knihy zásadně odchýlilo, mi dokázalo výsledný dojem značně pokazit. Ačkoliv neříkám, že to nebyla možnost kudy se vydat, osobně to beru jako zásadní rozpor a svým způsobem i podtrh. Možná však jen na mé osobě, protože ani Houellbecqův román nemá stoprocentně jasný konec. Rozhodně jsem ale přesvědčen, že s jiným vyzněním. Ovšem i to je důvod pro návštěvu této inscenace, neb já to možná cítím přímo slovy Florenta:

 „…lidi se proti mně nespolčili, stalo se akorát to, že se nic nestalo, že moje přilnavost ke světu, již zkraje omezená, postupně mizela úplně, až už nemohlo nic zabránit sesuvu.“


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.