Blog redakce i-divadla

 Oceňovaný divadelní spolek JEDL velice křehce, leč svým osobitým stylem, uvedl v roce 2020 v život inscenaci s názvem Zahradníček / Vše mé je tvé, kterou nyní mohou diváci navštěvovat v komorním prostředí studia Švandova divadla. Během hodiny tak mohou návštěvníci tohoto představení velmi intimně nahlédnout do korespondence mezi básníkem Janem Zahradníčkem a jeho ženou Marií, kteří v těchto listech zachytili jeden z nejbolestnějších osudů dvacátého století v naší zemi.

 Jméno Jana Zahradníčka jistě netřeba představovat. Velký český básník byl v šestapadesáti letech a již v invalidním důchodu zatčen komunistickou zvůlí a společně s dalšími katolickými intelektuály ve vykonstruovaném procesu odsouzen k třinácti letům těžkého žaláře. Na svobodě, pokud tomu tak samozřejmě můžeme vůbec říkat, zanechal svoji ženu a tři malé děti, které komunisti vyhnali z brněnského bytu. K básníkově podlomenému zdraví ještě přitížila rodinná tragédie, kdy jeho dvě malé dcery zemřely na otravu hub. Propuštěn nebyl ani po jejich pohřbu, ačkoliv mu to bylo přislíbeno a celkově si tak odseděl devět let, přičemž několik měsíců po propuštění v roce 1960 na následky komunistické nelidskosti v náručí své ženy umřel.

 Hodinové představení začíná úvodním slovem Ladislava Kozderky, který sdělí divákům obžalobu, jež byla proti Janu Zahradníčkovi vznesena. Pokud Vám jméno tohoto účinkujícího nic neříká, vězte, že se jedná o hudebníka, jenž následně svými vystoupeními na trubku dodá inscenaci zajímavou atmosféru. Scéna je koncipována symbolicky, kdy postavy Jana a Marie Zahradníčkových mají k sobě sice blízko, ale jsou nesmlouvavě odděleny dřevěnou stěnou. Tento přírodní materiál je ostatně základem scénografie, pod níž je podepsán režisér inscenace Jan Nebeský. Na jedné straně stěny se pohybuje Marie Zahradníčková v přesvědčivém výkonu Lucie Trmíkové, kdy na obřím stole chvíli vaří, jindy používá pilu, kladivo či svěrák, což zřejmě značí její těžký život a nelehký úděl postarat se o chod rodiny. Na druhé straně má lepící páskou na zemi jasně ohraničený životní prostor Jan Zahradníček v křehkém podání Saši Rašilova. Pro něj představuje celé materialistické zázemí malá dřevěná židle a její vnitřek. Nechybí ani typický vězeňský kýbl na vodu i vše z lidského těla odcházející. Po výpravné stránce se jedná rozhodně o velmi nápaditou inscenaci a divák ji může obdivovat v mnoha detailech nebo i například v kostýmech Petry Vlachynské, které souzní s vývojem příběhu.

 Představení je, jak jsem zmínil v prvním odstavci blogu, de facto výhradně korespondence mezi Janem a Marií Zahradníčkovou. Ovšem není to tak zcela pravda. Janovy dopisy z vězení se dochovaly a tvoří značně bolestnou stránku inscenace, kdy básníkova slova ústy Saši Rašilova promlouvají ke své ženě, přičemž jí vyznává lásku, vyčítá si situaci, do níž se dostala, projevuje své obavy o své děti a možnou chudobu, která by mohla mít například dopad na nedostatečnou zdravotní péči či se přímo obrací k dětem. Obzvláště dojemný je pak dopis synovi, v němž mu svým poetickým viděním přibližuje svět rostlin. Dopisy Marie se však nedochovaly. O to je cennější její přímé svědectví, za něhož je potřeba poděkovat panu Miloši Doležalovi, jehož tvorba je nejen básnická, ale i publicistická, a který slova Marie o svém muži a jejich vztahu včas zachytil. Lucie Trmíková ji pak ztvárňuje jako silnou ženu, která nezapře svůj vesnický původ, ovšem v tom nejlepším slova smyslu, jelikož přežít nejen manželovo uvěznění, ale i smrt svých dvou dcer je životní zkouška, kterou by jistě leckdo nedokázal ani zdaleka takto statečně přežít.

 Intimní vztah Jana a Marie je i přes jejich odloučení v průběhu představení silnější a silnější a Vše spěje k tomu, že se nakonec přeci jen dočkají setkání. Následné společné posezení u stolu nad polévkou, kterou Marie vařila celou dobu je prostoupeno smutnou něhou, již umocní následný definitivní závěr. Utrpení Jana a Marie dostává až biblický ráz a jejich příběh končí. Ovšem pouze na divadle. Divák má možnost mít jej ještě dlouho uložený v srdci. Navíc divadelní spolek JEDL velice precizně zpracoval i program k představení, v němž si můžeme kromě dat, Janových citů, básní nebo textů Miloše Doležala či Jana Čepa připomenout, že hrozba prožít podobné utrpení tu nad námi bude viset vždy, neb slovy Jana Zahradníčka: „Čas sibiřský profukuje/a nejsou to jen vrabci, kdo třesou se zimomřivě.“

 


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.