Nový umělecký šéf DPB Jan Holec se divákům poprvé představil inscenací FRANKENSTEIN vycházející z proslulého románu Mary Shelleyové. K jeho převedení do scénické podoby však zvolil volnou adaptaci či spíše hru na dané téma. Víc než z textu složitě komponovaného díla vycházel ze svých představ obrazů a scén, které zaplnil a do dialogů a dramatické formy převedl úzkou spoluprací s herci, sám vybral hudbu, výpravu navrhla Pavla Kamanová. Výsledek tvůrčího usilování představil divákům na premiéře 15.listopadu.

Připomeňme, že FRANKENSTEIN je fenomén vzniklý za šťastných okolností. Když v létě 1816 u Ženevského jezera pobývali Byron, Shelley a jeho milenka Mary, každý zkusil napsat dílo v duchu gotického hororu. (O tom pobytu vypráví např. Passerův film Strašidelné léto). Slavní básníci Byron a Shelley už žijí takřka jen v učebnicích, ale jimi tehdy zastíněná Mary Shelleyová je díky svému románu Frankenstein, na jehož konečné verzi se ovšem podílel i Shelley, dodnes populární a její téma je hojně využíváno, vzniklo podle něj množství filmů a her.

Holec se od předlohy velmi odchýlil, omezil počet postav a připsal jiné, Frankensteinovu ženu, vizi jejich mrtvého synka, jejich přítele, správce ubytovny a jeho dceru. Děj podřídil záměru zkoumat současně různá témata. Snažil se předvést, co s člověkem udělají nezřízené ambice nutící ho jít bezohledně proti všemu a všem, a pak neschopnost vyrovnat se s výsledkem a nést za něj zodpovědnost. A také ukázat, kam mohou vést vzájemné reakce normálních lidí a tvora s duší nevinného dítěte, který však odpuzuje svým monstrźním zjevem. Z původního hororu tak vzniklo chmurné psychologické drama, kde řetěz činů neúprosně vede k tragédii.

Temné a tísnivé je i prostředí děje s obludnou scénou, vizualitu dotváří výrazná zvuková složka, hrozivě i tajemně zní minimalistická hudba. Z tmavého průchodu vpravo vyjdou muž a žena s kufry, přebalancují skrz zábradlí doprostřed scény, kde se nad plátnem matně znázorňujícím kopec skví nápis HELLO STRANGERS. Po stržení plátna se otevře pohled do prostoru vyplněného jednolitou šedou masou tvořící i strop, s nerovnými výstupky, průchody, průlezy a vzadu patrovou plochou, která slouží jako postel nebo úkryt. Uvítá je nevlídný správce ubytovny žijící s dospívající dcerou, dozvídáme se, že se ocitli daleko od civilizace. Později sem přichází rodinný přítel, objevuje se mrtvý chlapec - a ovšem přibude i monstrózní výtvor, onen "syn"....

Lukáš Melník se soustředil na psychologickou proměnu titulní postavy Viktora Frankensteina, která nabízí krajní polohy, jaké rád vyhledává. Sebejistý a nesnášenlivý vědec, posedlý záměrem stvořit nového člověka, nedbá na odsudky ani na to, že kvůli nedodržování etického kodexu nedostal grant, ani na zdráhání ženy a přítelovy rady a výtky. Jejich mrtvý synáček Vilém, pojatý Jakubem Burýškem jako úzkostná vize, mu poslouží pro mozek nového člověka, ostatní dotvoří z pokoutně získaných orgánů. Když pak pozná, co neforemného a nedokonalého stvořil, horečně se snaží tohoto syna ochránit před ostatními, vychovává ho, učí, zabavuje televizí, avšak vše se mu začne vymykat a ústí do katastrofy. Vojtěch Johaník je tu proměněn k nepoznání, jeho syn je vnějšně monstrózní, všelijak sešívaný, ale neohrabanými pohyby, udiveným, sípavým hlasem a hlavně duchem je to ještě dítě prahnoucí po lásce a když se setká s pravým opakem, tak se z frustrace začne i mstít. Touží po pospolitosti a jeho tragédií je, že nakonec zůstává úplně sám.

Ostatní postavy jsou tu jako vnější prostředí reagující na Frankensteinovo usilování a jeho neblahý výsledek, tvora, kterého se zdráhají přijmout. Magdaléna Tkačíková je jako manželka Alžběta muži oddaná, s mateřskými rysy, ale vůči jeho výtvoru není schopna překonat odpor a ošklivost. Ondřej Brett jako vědec a přítel Jindřich je k Frankensteinovi kritický (lze tu vycítit i skrytý cit vůči jeho ženě) a akceptovat stvořeného syna odmítá, podobně jako obhroublý a bezohledný správce Dušana Urbana. Jedinou bytostí, která projeví k odpudivě vyhlížejícímu, ale vnímavému tvoru vstřícnost, lásku a nakonec i obětavost je podobně jako on osamělá správcova dcera Kristína ztělesněná Markétou Matulovou.

Holcův FRANKENSTEIN vznikal jako tvůrčí experiment či dílna a na konečné podobě se významně podíleli herci, proto o to věrohodněji a spontánněji působí jejich projev a reakce, jakkoli jsou často extrémní, už proto, že konflikty jsou ve hře vyhroceny. Jádro tématu překračuje realitu, současně však může navodit paralelu s vědeckými pokusy se zásahy do lidského genomu, které jsou na hraně etiky a jejichž výsledek může být pro svou odlišnost od normality těžko akceptovatelný a stát se hrozbou, podobně jako Frankensteinův výtvor. Výsledný tvar inscenace a její vyznění nenechá nikoho chladným, jde proti srsti, nutí přemýšlet a klade na diváka nároky. Velmi zvláštní, silný zážitek ze hry dlouho přetrvává.

                                                                                                  Milan Líčka