Ne že bych časopis Svět a divadlo znal jako pravidelný čtenář, ale pamatuji jeho cenu 35 korun, která se postupem času dostala až na pětadevadesát. Při pohledu na „rozměry“ a obsah tohoto dvouměsíčníku bylo jasné, proč se moc neprodává (téměř vůbec). Přece jen „úspornější“ bylo prolistovat SAD ve studovně knihovny, kde jsou čísla k dispozici. Ale zbylý platící čtenář jistě měl pochopení a měl toto odborné periodikum rád, neboť minimálně tušil, jak je složité sehnat finanční prostředky na jeho vydávání. S rokem 2008 přichází zoufalé (dílem však i férové) gesto - shánění donátorů, většinou z řad divadelníků či vlastních řad přispěvatelů. Našli se a není jich, zdá se, málo, nicméně zvýšením ceny na neuvěřitelných 115 Kč si časopis sám pod sebou podřezává větev. Samozřejmě za předpokladu, pokud nedojde k navýšení obsahu a větším záběrem článků na domácí scénu, které zajímají čtenáře z ne vyloženě řad odborníků především, tedy těch, kteří přicházejí „z ulice“ SAD si koupit třeba do Prospera. Jinými slovy se obávám, aby se neuzavřel kruh „divadelníci sami sobě“, což bych chápal jako zásadní manažerskou chybu. Je přirozenou tendencí zjednodušovat, když spotřebitel vidí „novou“, zato pro něj podstatnou konečnou cenu, která je navíc psychologicky přes čáru. Situace kolem SADu je ale jen střípkem z mozaiky, která jednou této „kulturní“ společnosti ukáže hrozivý obrázek...