Setkání s performery ze skupiny Décalages slibovalo další pěknou směsku závěsné akrobacie, výrazového pohybu a tak trochu i činohry v něžném poetickém balení, ačkoli pro Seiline Vallée a Libora Kubeše je celé představení asi dost dřina. V NoDu jsme svědky zajímavého divadelního posunu v prostoru, k tomu se přidává indiferentní bezčasí. Jakási víla usedá na okno, pak se setkává s loutkou (v životní velikosti) okatého chlapce, společně šplhají do zavěšené naddimenzované ptačí klece a poeticky si hrají. Přidává se k nim hřmotný pirát, který se vykutálel ze své zbloudilé bárky. Nastávají konflikty. Vrší se metafory. A já se v „ději“ spolehlivě ztrácím, nechápu téměř nic, o čem se jako hraje, jaké sdělení mi tato produkce chce přinést. Vidím jen průhled do světa mezi světem a jeho ireálným rozměrem. Vnímat a přijímat imaginativnost dění na scéně je těžké, když nemám zdání o pohnutkách postav.

Až po představení při tlachání kolem nového baru v NoDu mi svítá... Jo, aha, to byly střípky situací podle nějaké knížky (o níž nemám ani zdání, že existuje, tudíž jsem ji ani nečet). Můj problém, to je jasné. Dodatečně si čtu vzletně formulovanou anotaci k inscenaci. Konfrontuji poznatek s viděným. Nesecvaklo mi to ani potom.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 50 %.