Divadlo v Řeznické je takový docela fajn obývák, kam se vždy rád vracím. Z pohodičky mě ale tentokrát vytrhuje vydřidušská desetikačka za šatnu (to nebejvalo!), nahoře se obsahově ubohý program (= vizitka divadla) prodává za 35 kaček. Kategorizace obýváku bohužel tentokrát funguje i co do počtu diváků. Pětadvacet napočítáno, studenti napočítáni v silné menšině (to taky nebejvalo). Mám vysvětlení: meziroční skok ceny vstupného o 50 % a poněkud podivná omezení pro divadlamilovné studenty. A Římské noci jsou daleko atraktivnější...

Při dokonalé iluzi obýváku je také velmi snadné zaklimbnout, no jako se mi to stává doma. Než se tak stalo, tak jsem si říkal, jak opravdu není dobrý, když si autor hru i sám zrežíruje. V režijním diagramu inscenace je moc očekávatelných vzorců. Vnímám tu snahu o absolutní přirozenost „gerontského“ chování protkanou dvojnásobným (autorsko-režijním) Goldflamovým šibalským pomrkáváním do publika. Přitom jako klíčové na textu bych viděl, jak ten dialog dvou vysloužilých divadelních šmíráků ve starobinci zhořkne, ztěžkne, zašprajcne se v okamžiku, kdy v pokusech o zpřítomnění šťastných životních chvilek započne dominovat agresivita a brutální egoismus jednoho z nich. Najednou máme před sebou člověka neschopného citu, komedianta vyznačujícími se gesty dnešní doby. A jak to dopadá... To je téma! Jen se v režijně nekomplikovaném schématu inscenace zrovna nevyjímá.
A kde byla postava ošetřovatelky, zhmotnění vzpomínek? Výkony Aloise Švehlíka a Stanislava Zindulky jsou i bez ní ovšem pozoruhodné.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 50 %.