Tato produkce patřila na festivalu ...příští vlna/next wave... mezi nejočekávanější. Texty René Levínského jsou obvykle neobyčejně vtipné a přitom závažné, vypovídající o něčem, co se poslouchá s nevolí. Ve hře (je to to, co uvádí Západočeské divadlo v Chebu pod názvem Nawratilowa Szymczykowa) možná jsou myšlenky, sem tam neotřelé vtípky, ale když ten text prezentovali neherci, opravdu absolutní neherci, nedalo se na to koukat. Často nebylo slyšet konců vět – a to pak těžký si dělat obrázek o textu. Proto sem vyloženě neplácnu, že jde o nejslabší text, který kdy neortodoxně jaderný autor zplodil. Zvláště když jsem ho nečetl. Snad jen pocit z viděného: zdál se mi být zbytečně popisný a nesoustředěný na to, co asi mělo být jeho záměrem. Totiž, že identita člověka neuvadá, nemění se ani v pozdějším věku, kdy už je pro své okolí zoufale neatraktivní. Že nějaká odlišnost (v tomto případě tetování) může vyjádřit životní postoj, ne-li odhodlání. Textem nenásilně projdou témata, jako jsou poválečný odsun Němců, lesbické vztahy nebo obsese, které přináší moderní doba. Jenže Levínský, přesněji jeho Nejhodnější medvídci publikum spíše uspali, než aby něco iniciovali. Bezradná režie se jen sklouzla po odvíjení „informujících“ monologů s občasnou ilustrací (do níž se významnou měrou zapojovalo i neobratné přestavování scény), na kterou se už i u amatérských spolků díváme s despektem. Autenticita ryzího amatérství byla zajímavá tak prvních pět minut. Možná kdyby text prezentovaly profesionální herečky, rozpačitých diváckých pohledů – jako při premiéře Medvídků v NoDu – by nebylo.

P.S. Bylo by asi dobré dodat, že název hry tvoří přesmyčky jmen hereček, ztvárňujících dvě ústřední postavy. Proto jiný název v Chebu, jiný v medvídkovské inscenaci.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 20 %.