Od Money transformance česko-dánsko-islandské skupiny Secondhand Women jsem očekával nezávislou a osobitou výpověď. Jak se ženy tady a teď dívají na fenomén, který s námi cloumá víc, než je zdrávo – tj. peníze. Jaká ženy mají přání a co očekávají. Gender studies je snad přímo vědecká disciplína, ale v případě Secondhand Women a jejich chaotického představení mi veškerou ženskost aktérek hned sebraly kostýmy Jany Prekové, které mi přišly vyloženě hloupé (pánské obleky „o pár čísel větší“ nebo všelijaké „stanioly“). Po zbytečně dlouhém prologu, kdy česko-anglicky byla skupina Secondhand Women představena, jsme se dověděli o několika obecných přáních, co si koupit do bytu, také o finanční krizi zuřící na Islandu, jinak z toho spíš lezla méně „japná“ kritika pražského grantového systému („když nedostaneme grant, co se mnou bude, nic jiného neumím...“).

Přesah se konal až v samém závěru. Performerky na diváky zaútočily divadelním terorismem. Buď milí diváci budete do omrzení poslouchat popmuzikálovou sračku (v podání Daniely Voráčkové), nebo nám (na naši kulturu) přispějete nějakým drobákem, jinak vás nepustíme ze sálu. Bylo to vtipné i drsné zároveň. Význam sdělení je jasný: málo-li peněz v normální závislé i nezávislé kultuře, nastoupí ještě intenzivnější terorismus Davidů a spol. Jsem však na pochybách, zda alternativě tohoto typu, kdy je divákům předložen značně nekompaktní tvar, prázdné performování, tvar bez skutečné osobní výpovědi, by třeba takový grant měl patřit. Aktérky jsou přitom nadané, z toho, co na jevišti předvádějí, je cítit velký potenciál. Na druhou stranu také je silně poznat, kdo má „klasické herecké vzdělání“ (tj. komu je rozumět) a kdo ne.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 40 %.