Pro Divadla Rity Jasinské jsem adept na zbanování už doby, kdy jsem zůstal solitérem uprostřed nadšeného premiérového publika komedie Je důležité být (s) Filipem!?. Podobně se mi vedlo u hrůzně zrežírovaného Richarda III. a po Uchu, které podle mého soudu ztroskotalo na hereckých výkonech, už došlo na drobný flame.

DRJ se profilově věnuje takové dramaturgii, která sympaticky cílí na mládež, soubor jezdí a hraje na mnoha „školních“ štacích. Jistě, přímá ukázka naučí víc než teoretická hodina literatury. Milé, záslužné?

DRJ je zvláštním úkazem. Proti dramaturgickému výběru „edukativních“ titulů nelze nic namítat, nadšení téhle party je sympatické, stejně jako výdrž objíždět různá města. Na pováženou je však také nemálo skutečností: tu úroveň režií, tu ne zrovna vydařený herecký výkon, ale nejčastěji nějaká „schválnost“, kterou mi můj rozum nebere. Obvykle z ní na hony čouhá úlitba divácké cílovce. Nebo prosté neumětelství, když se hledá pro nějaký ten obraz úsporné vyjádření. Bude to v případě Čapkova dramatu Bílá nemoc, k jehož režii bylo osloven mladý talentovaný Pavel Ondruch, jiné?

Když máte dramatický text se silným poselstvím, kterým Čapkova Bílá nemoc disponuje i přes nánosy archaismů, s minimalismem si vystačíte a divák stejně bude plně zaujat. Bílá nemoc na jednoduchém půdorysu načrtává děsivě složitou rovnici, v níž smrtící pandemie je konfrontována s extrémní demagogií a extrémistickou tvrdohlavostí. Proto se mi líbilo, jak dramaturgie inscenace zpochybňuje „ryzost“ postavy doktora Galéna. Minimalistické obrazy postavené na střetech postav rozehrávají silné drama. Přesto na inscenaci zůstala spousta věcí v nepořádku. Podivně – právě s ohledem na celkový styl inscenace – působí režijní doslovnost a pointace závěru první půle. Takhle se moderní divadlo nedělá. Z inscenace tedy přijímáme tezi, že Galén je docela slušný extrémista, byť ze zcela jiného těsta než Maršál, ovšem herecký projev Petra Fraňka stále ukazuje na obligátního ufňukánka. I zobrazení závěrečného vyústění dramatu působí stylem „nevěděli jsme, jak udělat závěr“ – zfanatizovaný dav, který Galéna ušlape, nahrazují posuvné kovové ploty, které Galéna nerozdrtí, jen se kolem něj semknou v jakousi klec.

Tradičním problémem inscenací DRJ bývá herecký projev. Nechci hercům vyčítat nespočet (až silně komických) přeřeknutí ani to, že Tomáš Valík (jako dvorní rada Sigelius) je schopný z neznalosti textu zašumlovat obsah celé věty. Archaický slovosled hercům vůbec tzv. nejde do pusy, a proto se ptám, proč text alespoň u těch z dnešního pohledu největších kostrbatostí zůstal neupraven!

DRJ tentokrát přizvalo ke spolupráci Martina Písaříka z Městských divadel pražských, který ztvárnil roli barona Krüga. Skvěle! Je to pak těžké si nevšimnout, že ostatní kolegy na jevišti hereckým projevem o třídu převyšuje. Výborným výkonem se dále prezentuje Milan Enčev, který pro „záporáka“, postavu Maršála, je typově přesný a dává mu tu správnou dávku exprese a herecké kreativity.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 40 %.