Scénické přepisy známých komiksů možná už vytvářejí nový svébytný divadelní žánr. (No, známých, já neznal ani Jožku Lipnika ani Vlase a Bradu ani Pána času, asi proto, že jsem po Čtyřlístku navždy skončil u nepovedeného Kruana, který už jen nastavoval kaši.) Dvojdimenzionální obrázky převáděné do prostoru divadla nutně budou hledat zkratku pro vyjádření, výsledek se pravděpodobně bude zdát naivní, vlastně i fantazii limituje předloha s – většinou – obtížnou přenositelností. Autoři si libují v bizarnosti obrazů a vtipných novotvarů slov. Na rozdíl od předchozí Cesty kolem světa se Aqualung konečně trefil do deklarované poetiky, s jakou chtějí předstupovat před diváky.

Nevím, co je to biopunk, všímám si raději detailů, z čeho je režisér Jiří Havelka schopen nejen vytáhnout, ale i na různé způsoby (také díky skvělým hercům) exponovat humor. Rovněž akční scény, jeden ze znaků Havelkovy režijní tvorby, kdy oko všechny akce ani nestíhá lapat, jsou parádní. Jak říkám, neznám předlohu, ale zdálo se mi, že s postupem děje, dle jeho logiky, se měl čas propadnout do nehybna. Toto „tajemství času“, té tyranie okamžiku zůstalo ale nerozkryto, nedopovězeno. Na konci produkce docela lituju, že inscenace je bohužel efemérní. Nicméně za Pánem času se na loď Tajemství určitě vydejte.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.