Měl jsem za to, že Polské krvi se toho mnoho pokazit nedá. Vedle veselé zápletky jsou tu krásné a chytlavé operetní melodie, které se právem řadí mezi klenoty klasického hudebního divadla. Rozjezd vypadá slibně. Tak slibně, až to ve mně vzbudilo podezření, že Hudební divadlo Karlín schválně dělá dlouhý nos na ty oponovače, kteří uměleckému směřování HDK vyčítali nezájem o tento zde tradiční žánr. Možná se v tomto duchu i neslo zadání ze strany divadla směrem k režisérovi Antonínu Procházkovi: „Udělej to klasicky a hezky“.

Domněnku mi jistě hned někdo zpochybní, a tak od mé bujné fantazie k viděnému: Antonín Procházka pro gag nejde daleko. Bavím se zpočátku snad i já. Když ale už nestíhám vstřebat desátý, dvacátý fór a když se na scéně začínají prezentovat vtípky typu skutečné slámy čouhající z bot, trapný gag se srpem a kladivem, rozdávání vajíček v publiku..., začal jsem být vůči těm procházkovinám imunní a inscenace mě začala poněkud nudit.

Na hudební čísla, ač nemilovník žánru, jsem se těšil. Ty ušiskám lahodící melodie však jakoby neměly šťávu (nechtě jsem si vzpomněl na kouzelné provedení Polské krvi v Řeznické před patnácti lety). Interpretačně mě karlínští neuchvátili a také opět vznáším otazník k diletantské práci ve zvukařské kabině. Marián Vojtko i Martina Severová-Klinkovská ztvárnili přesně to, co asi kdekdo bude očekávat, tj. flegmatického seladona, resp. ráznou ženskou, která zhýralce napraví. Zato figura milovníka Popiela v karlínské Polské krvi patří spíš do muzea rarit. Kreace Bronislava Kotiše jsou nesnesitelné. Z komického elementu hry vyšla šarže jako prase. Alternant Václav Vostarek je prý ještě horší, tak co si stěžuju :-))) A choreografie? Ou ou. Maďarský choreograf, na rozdíl od Čardášky, zjevně šil horkou jehlou.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 50 %.