Nejdřív jsem se zděsil, co to v Minoru začalo lézt po jevišti a na důmyslné konstrukci...a posléze i kolem diváků. Jednak to nebyli sladcí a tupě poslušní broučci pana Karafiáta a jednak pro akční loutkové panoptikum na paloučku pod jalovcem tvůrci využili poněkud ulítlé materiály. Podobně, jak to dělají Buchty a loutky. Zejména se konal útok do kuchyní babiček a maminek. Pokličky, pařníčky, metličky, cedníčky, vařečky a mnoho jiného. Z toho šílený scénograf tvořil (šílený ve smyslu, že to muselo být šíleně práce). Jméno šíleného scénografa je Hynek Dřízhal.

Vznikla poetická inscenace, v níž se téměř nemluví. Vše je o akci a jednoduchých situacích z hmyzího mikrokosmu. Inscenace je postavená na vizuálním zážitku, jehož tempo určuje nápaditá dějotvorná hudba nebo také zvuky. Dílo Jana Karafiáta připomene jen příběhem dospívajícího Broučka, průvodní postavou faráře-učitele a tím, že na konci se broučci „zachumelili a spali a spali a spali...“.

Inscenace režiséra Jana Jirků možná až nadmíru exhibuje s příchody nových a nových brouků, herci vodící loutky se pořádně zapotí, ale není to na závadu, neboť jednotliví představitelé hmyzí říše vtipnými zkratkami ukáží dětem svůj charakter a ten pochopitelně má přesah i do jiných říší, než je tenhle mikrosvět. Zajímavé je i zapojení dětí do hry – mohou se stát díky svítícím míčkům (dovoz z Belgie!) světluškami.

Bláznivé, leč neinfantilní řádění na jevišti vytváří lyrickou smršť, která překvapivě (vzhledem k edukativnímu zaměření dramaturgie divadla Minor) rezignuje na zásadnější vtažení výchovného rozměru této pohádkové klasiky do hry.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.