Přiznejme si, jak dílo Karla Čapka neznáme. Asi každý po chvilce přemýšlení ze sebe vysype názvy několika jeho utopických románů či dramat, jimiž vytvořil slušný základ pro budoucí rozvoj sci-fi literatury, vzpomene si na Dášeňku, společné dílo bratří Čapků, vzpomínky na tzv. čtenářské deníky z mysli vydolují Povídky z jedné a druhé kapsy a připomenou školní dobu, kdy nám absolutně nedocházelo, jaké literární skvosty nás povinnost donutila přelouskat. A něco z rané tvorby geniálního autora? Vědomosti hlásí pusto a prázdno, ačkoliv právě tato noetická díla mnohé předznamenávají, Čapek v nich skrze zkoumání reality v melancholické době (probíhá 1. světová válka) a vnitřních životů různých typů lidí hledá ty klíče, které pak naplno využije ve svých vrcholných dílech. Nebýt pochopení malého, těžko by rovnou mohlo vznikat cosi velkého.

Už jen proto musíme ocenit dramaturgické zacílení druhé části projektu „Čapek na provázku“. Přiblížit méně známou tvorbu geniálního Karla Čapka by asi jinak nikoho nenapadalo. Divadlo Husa na provázku pro tuto část cyklu oslovila režiséra Jana Mikuláška, který už je synonymem pro přísně stylizované divadlo, divadlo pracující se zkratkou či metaforou. Bude to fungovat?

Funguje to velmi dobře i přes totální podřízení formě. Leckdo může namítnout, že forma upozadí obsah. Podle mě tomu tak vůbec není. Jen se odboural popis. Povídky jsou koncentrované na prožitek a emoci. Popis negenerují slova, ale stylizovaný „multiobraz“, který má sílu autorovy myšlenky zpřítomnit a snad i povýšit nad literární rovinu. Vzniklo tak neobyčejně zajímavé spojení Čapka „metafyzického“ a Čapka „lidového“. Inscenace připomíná hodinový strojek v poetickém, úzkostném bezčasí. Přísná stylizace spolu s originálním pojetím scény nabízí ambivalentní rozpětí myslitelných pohledů na lidský život. Život je pes, nebo groteska...?

Slušelo by se rozvést, jaká to originalita je použita pro tu scénografii. Zdráhal bych se to prozradit, ale fotky z inscenace už to stejně udělaly. Vidíme řez domem s různě velkými, často stísněnými, pokojíčky, kde se herci pohybují a v plném soustředění (protože často nevidí své kolegy) žonglují s replikami a vytvářejí sugestivní obrazivé zkratky. Souhra je velmi důležitá, bez ní by se ten domeček rozsypal. Jedenáct herců v jedenácti povídkách rozehrávají situace člověka na životních rozcestích, od náhodných a překvapivých až po psychosociálně dané. Nejednou postavy Čapkových povídek čekají na zázrak (který nepřichází). Ve všem se snoubí tragika, melancholie...i groteska. Divadelní nádhera! Jen je potíž vstřebat všechny ty souvislosti a myšlenky, často drobné jak kolečko z hodinek, ale významem velké pro chod života. Zastavení se nekoná, inscenace běží podobným úprkem jako čas, který v reálu taky nezastavíte. Soustředit se na lyriku či impresi panoptikální Mikuláškovy inscenace je však pro diváka možné řešení. Má to sílu i tak a něco si z Čapka si, byť podprahově, odnesete, to vám garantuju.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 80 %.