Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI SVÉHO DRAMATURGA – s Tomášem Staňkem a Marcelou Magdovou

Divadlo je týmová práce. Platí to všude. Ve studentském generačním divadle o to víc. Jak je důležitá souhra mezi dramaturgem a režisérem jsem si popovídala s Marcelou Magdovou a Tomášem Staňkem, kteří vedou studentskou uměleckou skupinu OLDstars a stojí za uvedením titulů současné ruské dramatiky v české premiéře ve sklepním prostoru H2O na pražském Žižkově.


Kam sahají počátky vaší společné práce?
Tomáš: Poprvé jsme se potkali na festivalu studentského divadla Modrý kocour v Turnově. Marcela byla okouzlena hereckými výkony „mých chlapců" v inscenaci Slyšet hlasy (Matyáš Řezníček, Jeník Tyl a Tomáš Žatečka) - skrze ně si našla cestu ke mně... Se svou kamarádkou - skvělou šansoniérkou - Markétou Burešovou projevily zájem rozšířit řady OLDstars. Nastudovali jsme společně v mém režijním vedení prapodivnou hru Ivy Klestilové Minach.


Marcela: Pokud budeme mluvit o spolupráci režijně–dramaturgické, tak se psal podzim roku 2011. V mailové schránce jsem objevila nabídku s názvem předmětu Hamlet. Zvědavě jsem ji rozklikla a musím přiznat, že mě dojala. Mé sebekritické podvědomí ovšem ihned spolehlivě nastartovalo a vyslalo další emoce – nejistotu a obavy. Není to trochu troufalé? Jestli kývnu, musím zákonitě přijít s novým „neotřelým" výkladem, ale dokážu to? Proč zrovna já a dá se vůbec dělat Hamlet jako generační divadlo? Miluju výzvy, takže jsem nakonec všechny pochybnosti hodila za hlavu a rozhodla se důvěřovat Tomášově volbě a pochopitelně i Shakespearově Hamletovi s tím, že mi text sám odpoví. O měsíc později Tomáš zareagoval na můj první návrh inscenační úpravy slovy: „Jsi škrtač mých snů." Šlo pochopitelně o nadsázku, ale zpětně myslím, že právě tehdy někde mezi neviditelnými elektronickými spoji v mracích jsme si definitivně plácli. Škrtali jsme a zase vraceli určité úseky textu, malovali si časovou osu a hledali paralely mezi postavami a lidmi v našich životech. Byly to chvíle, kdy se divadlo povážlivě proměňovalo v realitu a naopak. Kdy se hra dekonstruovala na prvočinitele a pak zase skládala do neuvěřitelně svůdných spojení. Jedna z mých velkých škol.


Tomáš: Hamleta jsme následně odehráli v limitované edici na dvou ročnících našeho openairového benefičního festivalu na hradě Helfenburk u Bavorova. Na reprízu, kdy nepřetržitě celou dobu pršelo, a diváci uchváceni odhodláním herců zabaleni v pláštěnkách vydrželi, nezapomenu do konce svého života.

Tomáš Staněk a Marcela Magdová

Marcelo, věnuješ se hlavně překladům a dramaturgii, lákalo tě někdy herectví?
Marcela: Herectví, nebo jestli se tomu tak dá vůbec říkat, bylo prvním „oborem", který jsem v divadle poznala. Bylo mi asi deset, když jsem začala navštěvovat literárně dramatický obor v ZUŠ. Už tehdy mi moje paní učitelka Helena Kostečková, bývalá členka Městského divadla Brno, říkala, že moc přemýšlím a zbytečně se zabývám ostatními postavami. Přišlo mi to v pořádku, byla jsem vždy o krok před svými spoluhráči, alespoň pokud šlo o rámec situace. Představa mé budoucnosti na jevišti mě nepustila do maturity, dnes už vím, že divadlo není jen synonymem herectví a taky že jsem měla možná víc štěstí než rozumu. Nechtěla bych být průměrnou herečkou.


Tomáši, ty jsi jedním z těch, které lze s určitou nadsázkou označit za „dětskou hereckou hvězdu", proč jsi nakonec přesedlal spíše k režii a divadelní produkci a původní hraní tak nějak pověsil na hřebík?
Tomáš: Mé dětské herecké pokusy mne z Dismanova rozhlasového dětského souboru nasměrovaly na studium herectví na Pražské konzervatoři. Při studiu na DAMU už jsem změnil obor a z „řízeného" jsem se stal „říditelem", což je pozice, která mi vzhledem ke zrození ve znamení Lva vyhovuje více.


Vaše spolupráce v umělecké skupině OLDstars se ukázala jako velice plodná. Výběr titulů a jejich následné zpracování se velice vydařil. Marcela funguje jako dramaturg/překladatel, Tomáš se ujímá režijního vedení. Tak nějak si jdete do noty. Měli jste zpočátku obavy do něčeho podobného jít?
Tomáš: Koluje nám v žilách stejná krev. Některé věci nemusíme vyslovovat nahlas a víme. Je příjemné pracovat v takovém tandemu.


Marcela: Pominu-li Hamleta, další spolupráce se rodila v takovém tempu, že na obavy už nebyl čas.


Vaše inscenace „To všechno ona" zaznamenala jak u diváků, tak u divadelních recenzentů nebývalý úspěch. Na českou premiéru dorazil i autor. Čekali jste něco takového nebo to byl jen experiment? H2O je jenom přece komornější divadlo a o nějaké velké komerci nemůže být řeč.
Marcela: Myslím, že stejně jako máme daleko ke komerci, máme daleko i k experimentu. Naší ambicí není nic víc než silný příběh, s nímž se může divák identifikovat a výrazné herecké příležitosti, které nabízí. Komorní prostor H2O je totiž k herci nekompromisní, každou sebemenší faleš hned odhalí, herec je tu na centimetry vzdálen od svého diváka. A pokud se vrátím k otázce, inscenátoři by měli raději dělat pořádně svou práci a nespekulovat o možném úspěchu.


Tomáš: Touto inscenací jsme trochu překročili „dosavadní hranice" studentského generačního divadla. Hostující Ljuba Krbová nám byla velkým stimulem, profesním vzorem a vzácnou učitelkou.

To všechno ona


Bylo těžké získat Ljubu Krbovou k hostování? Nevadí jí prostředí studentského divadla?
Marcela: Za všechno může zase jenom text. Ljuba krbová mě původně oslovila s prosbou o pomoc při výběru nějakého vhodného scénáře, který chtěla inscenovat se svými hereckými kolegy a přáteli v nejmenovaném pražském divadle. Během hovoru jsem se zmínila o existenci jedné ruské současné hry, kterou jsem slyšela ve scénickém čtení na festivalu v Moskvě a kterou mám od té doby v počítači. Slovo dalo slovo a za měsíc si její překlad Ljuba četla v telefonu na Islandu a odepisovala, že tuhle hru chce nazkoušet, kdekoli. Zpětně viděno nejde o to, kdo je student a kdo už letitý profesionál. Jde o dobré divadlo.


Tomáš: Baví mě, jak Ljuba automaticky přistoupila na naši „bezrozpočtovost". S odzbrojující samozřejmostí se zapojuje do plánování zájezdů, propagace, přípravy scény a například i úklidu – před každou reprízou osobně vytře jeviště i foyer pro diváky... Vážíme si toho.


Letos v březnu měl premiéru Natašin sen, který by se dal charakterizovat jako „sólo pro herečku s barovou židlí". Byla Elizaveta Shvachko jasnou volbou? Její výkon je mimochodem velice impozantní, ne náhodou ještě za studií hostuje v Národním divadle.
Marcela: Zpočátku jsem neměla jasnou představu o herečce, která by mohla postavu Nataši ztvárnit, respektive jsem žádnou takovou neznala. Nešlo jen o dovednost, talent, charisma, ale o jakési nedefinovatelné souznění, které by mělo mezi ní a textem vzniknout. Pak jsem poznala Liz a tohle zadání mělo jasné řešení. Všechna jmenovaná pozitiva totiž v jejím případě ještě korunuje ohromná a neutuchající energie a pokora, s níž přistupuje k postavě Nataši a ke každé replice, kterou ji autorka obdařila.


Tomáš: Když jsem dostal od Marcely první verzi překladu, bylo mi jasné, že můžeme obsadit jedině Liz.

Marcelo, v čem tkví tvoje záliba v ruské dramatice? OLDstars v tvém překladu ve sklepním divadle H2O uvedli například v české premiéře také hru Olji Muchinové „Olympia". Předpokládám, že pouhou znalostí jazyka, která ti dovoluje ujímat se překladů, to nebude.
Marcela: Jazyk je ale vždy základem, bez něho by člověk těžko obstál. Máš ovšem pravdu, že kromě jazyka existují určitá národní specifika, zlozvyky a libůstky, které si buď zamiluješ, nebo ti zůstanou protivné. A mně jsou ta ruská asi i s jistou „perverzí" blízká. Pravdou taky je, že v posledních patnácti letech nastal v současné ruské dramatice neuvěřitelný boom. Existuje mnoho skvělých autorů píšících velmi kvalitní hry. Ruskojazyčný prostor je pochopitelně s naším českým nesrovnatelný. Z tisíce lidí píšících pro divadlo se snadněji vybírá stovka velmi dobrých dramatiků. Dalším důvodem je tradice. Ruské divadlo bylo vždy divadlem slova, nebo mělo přinejmenším v tomto uměleckém odvětví elitní postavení. Snad i proto se mezi současnými ruskými dramatiky najde tolik schopných dobře rozepsat téma do dramatické formy.


Takže můžeme nějaké české premiéry očekávat i do budoucna?
Marcela: Ruská současná dramatika je na českých jevištích trochu jako Popelka. Všichni ji někde v koutě tuší, ale nikdo s ní nechce mít nic společného. Může za to pochopitelně politická situace a historická zkušenost, která, jak se zdá, zůstává hluboce zakořeněná v české mentalitě. Už proto musí někdo ukázat, že politika a divadlo nejsou jedno a totéž. České premiéry budou, brzy.


Na závěr byste nám mohli prozradit, na čem momentálně společně pracujete. Máte v plánu opět nějakou českou/světovou premiéru?
Marcela: Plány se nemají prozrazovat. Navíc máme před sebou divadelní prázdniny. Snad jen, že během léta bych chtěla uspořádat scénické čtení jedné původně ruskojazyčné dramatické hříčky na Nákladovém nádraží Žižkov.


Tomáš: S Marcelou a Ljubou Krbovou si intenzivně vyměňujeme divadelní hry. Věřím, že si nás brzy nějaká získá.


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.