Divadelní festival studentského souboru OLDstars zavítal do areálu augustinianského kláštera v Roudnici nad Labem již po šesté. Pro mě to byla třetí příležitost strávit zde víkend nabitý divadlem. I když nemám k dispozici žádná oficiální čísla, zdá se mi, že rok od roku přijíždí více lidí a v Roudnici se využívá více a více prostor i mimo klášter, aby se celý program do vyhrazených 48 hodin vešel.
Prostým faktem je, že nelze vidět vše, co program nabízí. Ale pro mě je to součást „Roudnice", začíst se do programu, vybírat a kombinovat, abych si pečlivě zvolila ideální plán a následně jej narychlo překopávala, protože někdo přijde a vysvětlí mi, že „tohle prostě musíš vidět!" - nebo se rozhodnu dospat aspoň hodinu z toho, co se nepovedlo v noci. Jó, to je prostě Roudnice...
Takže, co jsem letos stihla?

Štika k obědu
Hra, jejíž děj se dá shrnout anotací, je špatná hra. Víc toho prostě nedokážu napsat.

Art
Art jsem viděla již podruhé a dlouho jsem váhala, zda vůbec jít. Yasmina Reza není zrovna mou oblíbenou autorkou, ale Art (uváděný jinde též pod názvem Obraz nebo Kumšt) mě minulý rok bavil. Navíc je v repertoáru OLDstars stále méně komedií a konkurenční představení To i ono si mohu nahradit v Praze. Za pět dvanáct, resp. za pět osmnáct bylo rozhodnuto.
A neudělala jsem chybu! Mě prostě baví, jak si pánové Jakub Barvínek, Jakub Dušek a Petr Šedivý své role užívají. Scény bezchybně pointují, sem tam něco přidají, ale stále zůstávají věrni divadlu a divákovi. Jestli bude Art na programu i příští rok, rozhodně již váhat nebudu.

Elevátor
Anotace prozrazuje, že budeme sledovat příběh dvou teenagerů zaseknutých několik týdnů ve výtahu. Příběh podle skutečné události. Kdybych jej viděla o pár hodin později v pořadu Věřte nevěřte, nevěřila bych. Jakože - tři týdny bez vody? Ale co už.
Líbilo se mi jednoduché scénické řešení, díky kterému měli všichni diváci dobrý výhled na dění na jevišti. Samotný text není sice nikterak objevný, ale potěšilo mě, že nesklouzává k lacinému filozofování. Protože takový zásek ve výtahu skutečně přináší naléhavější otázky, než k čemu to všechno je a bylo.
Mladí představitelé hrají mladé lidi. Neumím výkony patřičně zhodnotit, zvlášť když se tam slečny střídaly jak apoštolové na Orloji, ale jsou na začátku a budu ráda sledovat, kam se bude ubírat jejich vývoj.

Portugálie
Nejraději bych shrnula hodnocení do jednoho jména: Prokop Košař!
Ale to by přeci jen nebylo správně. Chvíli mi trvalo, než mě začalo představení bavit, dívala jsem se na takovou maďarskou variantu (někým) oblíbené série Slunce seno a čekala, co přijde. Jak čas postupoval, zjistila jsem, že si to celé prostě užívám, bez další analýzy. Vývoj děje a menší prostor pro Prokopa ve druhé polovině mi ovšem napověděly, že to byl právě on, jehož výkon jsem si užívala nejvíce. Jeho vesnický buran Řepa byl nepřekonatelný a Prokopův výkon v mnoha ohledech přesvědčivý a fascinující.
I přes předchozí řádky mám k celkovému výsledku své výhrady, nevadilo by mi menší zkrácení textu a vynechání scén, které možná pomáhaly vykreslit život na maďarské zapadlé vísce, ale jiný smysl jsem v nich nenašla. Ale závěrem: půjdu znovu.

Chodím v řadě
Asi každý fanoušek OLDstars musel zajásat, když si přečetl obsazení Karolína Vaňková, Antonín Brukner, Samuel Toman, Anežka Šťastná, Tomáš Weiser a Josef Bobeš Havelka. A já přidám ještě Kanwara Šulce, nevinnou a jen letmo informovanou oběť interaktivního výstupu Samuela Tomana.
Série monologů pochází z textů italského dramatika Ascania Celestiniho, ve kterých autor kritizuje různá více či méně závažná společenská témata. Jak jsem se podivila, když jsem později zjistila, že texty nebyly upraveny pro české reálie!
Herci byli ve svých rolích naprosto suverénní a byla radost je sledovat, i přes mrazivý text. Studium DAMU (většiny z představitelů) jim rozhodně prospívá a výrazně posouvá jejich talent dál a já jsem vděčná, že si i tak najdou čas a chuť připravit si něco pro roudnický festival. Představení mělo obrovský úspěch a je škoda, že šlo o jednorázovou záležitost. S autorem se ale můžete nyní seznámit i na Nové scéně Národního divadla.

Pozdě v listopadu
Jak hodnotit inscenaci, ze které je v každé vteřině znát, jak moc si na ní dal autor záležet, herci podávají bezchybné výkony, ale vy nemáte načtené Mumínky prakticky vůbec a tak nemůžete ocenit...téměř nic? Nevyzdvihuji, nehaním. Bohužel mě toto téma minulo, přesto věřím, že jiní diváci byli nadšeni.

Šifra, kterou se Japoncům nikdy nepodařilo rozluštit
Jednohubka z pera Jana Šípala napsaná na základě komiksové předlohy.
Může muž porozumět ženě? Může muž dokázat zaujmout ženu natolik, aby s ním šla do postele, přestože je beznadějným fanouškem komiksů? Může se žena rovnat muži ve znalostech komiksů? A co na to Jan Tleskač?
Spousta vtipu na malém prostoru, sympatický důraz na detail. Už jsem to řekla a říkám znovu: Šípale, piš!

Slečna Fifi
Když jsem Slečnu Fifi viděla poprvé, nebavilo mě to prakticky vůbec, takže jsem se akorát smála šišlání a chůzi Vojty Duška. Přesto mě něco přimělo zkusit to znovu v Celetné a na letošní Roudnici jsem už překopávala program proto, abych mohla vidět právě Fifi. Ono to totiž má něco do sebe. Oba příběhy, všechny výkony, zpívané předěly – balady, charismatický a ironický vypravěč Matěj Votoček, vše do sebe zapadá jako dílky puzzle a vytváří tak celek, který si příště nenechám ujít.

Kaltes Land
Depresivní příběh z drsného severu. Lidé žijící v horské vesničce jsou prostě tak nějak jiní než ti ostatní, kteří občas vystoupí na nádraží. Možná by byli trochu jiní všude. Povedlo se skvěle zobrazit tíživou atmosféru, beznadějné hledání naděje, úniku...skvělé herecké výkony především Jana Šípala a Kristýny Lubské.

Medievalstars
Václav Podlešák usvědčen v plném rozsahu ze skvělého humoru. Vznik, příprava a vystoupení skupiny historického boje Medievalstars stojí za to. Až se budu chtít naučit kliky, vím za kým jít!

Jidáš
Na Jidáše jsem se těšila asi nejvíc z celého programu. Monodrama Petra Jeřábka? Pojď mi...a také jsem byla zvědavá, jak si Matyáš Řezníček poradil s rolí režiséra. Výsledkem jsem rozhodně nebyla zklamaná.
Inscenace má neskutečně promyšlenou koncepci. Expozice na hranici únosnosti, kdy jsem jako divák věděla, že přijde něco víc, ale vědění se pomalu měnilo v doufání, téměř víru...
Bez ohledu na anotaci, Jidáš vám nenaservíruje pohled z druhé strany – není to kontinuální vyprávění příběhu. Je to Jidáš. Jaký mohl být. Proč se jeho jméno stalo symbolem největší možné zrady a nakolik je to vlastně fér.
Petr Jeřábek exceluje.

Don Juan
Představení Dona Juana nemohu hodnotit, snad jen okomentovat. Na něm se totiž naplno ukázaly limity roudnického klášterního areálu. Hraje se jediné představení, highlight celého programu. Akorát že vidět jej – opravdu vidět – může tak polovina přítomných. A já patřila do té druhé poloviny.
Z toho, co jsem tedy mezerami mezi lidmi a větvemi zahlédla, si odnáším dojem, že Tomáš Weber dokáže uhrát přelétavého svůdníka, ale jak dojde na jinou polohu, mám pochybnosti. Přestože i samotný Moliérův text považuji za nezáživný, nejspíš se zajedu podívat na další představení, abych mohla hodnotit svědomitě.

Cesta dlouhým dnem do noci
A tuto inscenaci s čistým svědomím vyhodnocuji jako tu, která ve mně vzbuzuje naprosto nejambivalentnější pocity za celý víkend. Na jednu stranu výborné, ba excelentní herecké výkony především Marie Machové a Daniela Tomana, na druhou stranu tak ukecaný text, že by to uspalo insomniaka...
Nicméně vzhledem k Pulitzerově ceně autorovi atd. uznávám, že chyba může být na mém přijímači.

Naprostí cizinci
Poslední zhlédnuté představení v Roudnici. Už jen to spouští vlnu nostalgie, ale musím říct, že to byla opravdu perfektní tečka za programem. Skvělé obsazení, skvělé téma, skvělá režie, skvělé výkony. A navíc – já neviděla filmovou předlohu, takže jsem veškeré situace a pointy viděla opravdu poprvé. A rozhodně ne naposledy.
Absolutně největší devízou inscenace je neuvěřitelně fungující chemie mezi mužskými představiteli, jmenovitě jsou to Jakub a Vojta Duškovi, Jiří Maršál a Matěj Votoček. Ani na vteřinu nepochybujete, že jsou to letití přátelé, se svými insider vtípky, narážkami...prostě tací, kteří se znají skrz naskrz a nic je nepřekvapí. Leda že by jo. Výchozí situace dává více než tušit, že to nemůže dopadnout dobře. Ale hra skvěle graduje od situací, které přináší humor, až po ty, při kterých humor přechází. Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem...

Co říci závěrem? OLDstars a práci Tomáše Staňka obdivuji. Vždy mě bavilo chodit do DISKu, protože mi přišlo fascinující sledovat mladé talenty od počátků a potom čekat, jak dopadnou. OLDstars mi dává možnost podchytit tyto zajímavé mladé herce ještě dříve. A Roudnice je potom koncentrací jejich práce. Děkuji a těším se – od září do června a pak zase v červenci!