Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Idioti ze Švandova divadla

Lars von Trier, je to blázen pošuk, exhibicionista nebo člověk s hlubokýmvhledem k lidské duši a touhou hledat propasti a výšky, které činí z běžného člověk génia, blouznivce nebo blázna?

To samé lze říct o jeho filmech. Hranice nestaví nebo spíš záměrně překračuje, baví ho nechat postavy dojít až nad dno a tam je začít hledat a analyzovat.

Ve Švandově divadle už úspěšně zdramatizovali Trierova Kdo je tady ředitel? Myslím, že Idioti navazují dost těsně, ale jdou dál. Zrovna jako sám Trier, který se noří do temnějších hlubin. Naposledy s kontroverzní Nymfomankou.

Ve zkratce jsou Idioti hrou několika dospělých na komunitu postižených. Jejich motivací je útěk z reálného světa, hledání idiota v sobě. Se stoupajícím adrenalinem se ze začátku relativně neškodná zábava zvrhává až k překvapivé katarzi na závěr.

Jako matka autistického syna mám pohled trochu zkreslený. Hereckým kreacím jsem se nedokázala nesmát, protože ať mluvím o Patriku Děrgelovi, Markovi Pospíchalovi, Martině Krátké, Petře Hřebíčkové nebo Kláře Cibulkové všichni svůj herecký part postiženého člověka nastudovali do nejmenších detailů.Ač to opravdu v zásadě k smíchu není, tak občas mi to nedalo, ale zároveň to hrozně mrazilo a bolelo. Čůrání na veřejnosti, strach z neznámého, osahávání cizích lidí, olizování všeho možného, ale i neustálé napětí a strach z možného záchvatu vzteku. Když tím žijete, tak se tomu, co se na jevišti děje zasmějete, ale zároveň si uvědomujete zranitelnost lidí, kteří nezapadají do nablýskaného světa. Jak jim je, když je někdo plísní za něco, co si oni vůbec neuvědomují?

V jednu chvíli hlavní vůdce a pravděpodobně i stvořitel děsivé hry v podání Luboše Veselého ostatním vysvětluje, co je to ten idiot v nich. Připodobňuje postižené k andělům, ale anděl přichází na svět pomáhat, oni většinou nejsou schopni vědomě pomáhat. Jistě tu mají svůj úkol, tak jako každý, ale anděla bych v nich nehledala. Argument, že se neumí přetvařovat, je samozřejmě nenapadnutelný. Jenže tady je ten kámen úrazu, ta banda hraje spíš na strunu spratka v sobě - mohu si dovolit cokoliv a užiju si to. Časem se všichni propadají do závislosti na nezřízenosti. Celá hra se paradoxně rozpadá, když se prohloubí vztahy v komunitě a jednomu na druhém začne záležet.

Zaujalo mě místo, kdy se promítá setkání herců se skutečnými postiženými. Zkuste jet na týden na tábor s lidmi s postižením a dojde vám, že ty křiklavé projevy vám přestanou vadit a poznáte jejich život, který je prostší, ale možná i radostnější. Když se radují, tak z celého srdce. To se na jevišti neděje, protože jejich hravost je umělá a na závěr přichází vyčerpání místo radosti.

Každá hra musí mít předem stanovená pravidla, s nimiž musí být zúčastnění seznámeni a tady možná divák bude tápat. Proč se to děje, kam mě to vede a asi ne každý se nechá do toho bahna ponořit a ne všichni rozluští, že na idioty si hrajeme každou chvíli, kdy předstíráme. Nemusíme jít až na hranu, někdy stačí jen plnit hloupé rozkazy špatného šéfa, nepostavit se proti a automaticky přijímat hru toho druhého. Nechat si vnutit pravidla, snažit se zapadnout do kolektivu a nevyčuhovat. Neumět říct dost. Kola se roztáčejí pomalu, ale stádnost vede nakonec ke zlým hrám na ovládání lidí, jako je komunismus a nacismus.

 

Celkově mi adaptace zapadla do dramaturgického vývoje Švandova divadla a myšlenkově navázala na Gombárův Eskalátor, Kurz negativního myšlení, svým způsobem i na Vladimirovu děvku a studiové Cry baby cry.

 

Herci, kteří celý život hrají někoho jiného a na živo každý večer dávají všanc svoje tělo i duši, tady najednou musí ještě o kus dál. Tím nemyslím jen nahotu, která zde má své jasné odůvodnění. Tady mi došlo, jak moc je těžké Triera hrát a jak těžké to budou divadelníci mít s maloměšťáctvím v dnešní společnosti, která si nasazuje jen růžové brýle a rozhodně nechce nahlížet pod povrch a hledat temná místa. Trier se snaží vyhledávat nemoci postmodernismu, ale v zásadě nikdy nenabízí léky, jenže možná někdy stačí jen správně nastavit zrcadlo.

 


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.