Kočka na rozpálené plechové střeše

Inscenace působí odtažitě, bez přesahu emocí do hlediště, ale v závěru němý řev Goopera a jeho ženy vše napraví. Copak je opravdu nikdo nechápe? Viz blog. (více v článku na blogu)

75 %. Sílu této inscenace umocňuje sugestivní budování atmosféry, která houstne postupně odtajňovanými okolnostmi příběhu a gradující akcentací veskrze nepříjemných životních pravd. Ano, všichni si pokrytecky lžeme do kapsy vlastní, ale nešetříme přitom ani naše blízké. Právě to dlouho nevyřčené, visící v zámlkách a mimice, se zde podařilo herecky dobře obsáhnout. Doposud jsem hru četla především jako drama rodinné. Aniž by tato linka zanikla, důraz na optiku "společensky osamoceného" jednotlivce, který by na rozpálené střeše komplikovaných vztahů měl udržet balanc primárně sám za sebe, ke mně tentokrát promluvil zřetelně.

Slavná, známá hra, s řadou silných témat a plná emocí. Paleta je rozhodně pestrá, přetvářka, nenávist, hamižnost, sebeklam, láska a snad i pochopení. O vypjaté scény v ní věru není nouze. Přesto všechno musím přiznat, že sem vnímal určitou odtažitost. Nezasáhlo mě to a osud jednotlivých aktérů mi byl z větší části lhostejný. Což mě mrzí, neb všichni herci se určitě snažili. Líbila se mi jak A. Fialová, tak rozhodně pochvala pro N. Konvalinkovou. I díky nim sem se rozhodně nijak nenudil, celkově to pěkně uteklo a ve výsledku tedy nelituji. Potenciál inscenace však vnímám o něco větší. 65%