Kočka na rozpálené plechové střeše

75% Inscenace Martina Čičváka efektně buduje napětí rodinného dramatu, pokud jde o Taťkovu nemoc a s ní související otázky dědictví jeho obrovského majetku a neuspokojivých rodinných vztahů. Bohužel se jí tolik nedaří vybudovat i onu hutnou, nesnesitelnou atmosféru rozpadajícího se, či již zničeného, vztahu ústředního manželského páru. Jakkoli všechny postavy zůstávají zahleděné do sebe a svých problémů, což vyvolává stále silnější konflikty, pocit dusné horké atmosféry a odporu vůči v podstatě všem postavám, který mám s touto hrou spojený, se nedostavil. Ve výsledku tak konec inscenace působil až podivně pozitivním a nadějným dojmem.

Williamsovo rodinné drama stále může na jevišti obstát, i když se společnost v určitých rysech posunula. Režisérovi M. Čičvákovi se podařilo oprostit od inscenační tradice a našel s herci v situacích podstatu, vnitřní pravdivost a věrohodnost. Zatímco V. Kratina a N. Konvalinková se oprostili jen částečně, G. Míčová a M. Dadák negativním charakterům dodali lidštější a věrohodnější rozměr. V případě ústřední dvojice A. Fialové a J. Hájka se dá hovořit dokonce o objevnosti ve výkladu, v detailech se objevilo mnoho překvapení podporujících smysl. Hercům významně pomáhá výprava a hudba. Úprava a redukce postav byly ku prospěchu.

Inscenace působí odtažitě, bez přesahu emocí do hlediště, ale v závěru němý řev Goopera a jeho ženy vše napraví. Copak je opravdu nikdo nechápe? Viz blog. (více v článku na blogu)

75 %. Sílu této inscenace umocňuje sugestivní budování atmosféry, která houstne postupně odtajňovanými okolnostmi příběhu a gradující akcentací veskrze nepříjemných životních pravd. Ano, všichni si pokrytecky lžeme do kapsy vlastní, ale nešetříme přitom ani naše blízké. Právě to dlouho nevyřčené, visící v zámlkách a mimice, se zde podařilo herecky dobře obsáhnout. Doposud jsem hru četla především jako drama rodinné. Aniž by tato linka zanikla, důraz na optiku "společensky osamoceného" jednotlivce, který by na rozpálené střeše komplikovaných vztahů měl udržet balanc primárně sám za sebe, ke mně tentokrát promluvil zřetelně.

Slavná, známá hra, s řadou silných témat a plná emocí. Paleta je rozhodně pestrá, přetvářka, nenávist, hamižnost, sebeklam, láska a snad i pochopení. O vypjaté scény v ní věru není nouze. Přesto všechno musím přiznat, že sem vnímal určitou odtažitost. Nezasáhlo mě to a osud jednotlivých aktérů mi byl z větší části lhostejný. Což mě mrzí, neb všichni herci se určitě snažili. Líbila se mi jak A. Fialová, tak rozhodně pochvala pro N. Konvalinkovou. I díky nim sem se rozhodně nijak nenudil, celkově to pěkně uteklo a ve výsledku tedy nelituji. Potenciál inscenace však vnímám o něco větší. 65%