Hamleti

Sázka na jistotu, tematizovat divadlo samotné je pohodlné, divácky vděčné, nutno ale zároveň přiznat, že v tomto případě i povedené, navíc jako pozitivum vnímám i to, že zde tvůrčí tým nepřehlušuje svou poetikou žádného autora, vystačí si s vlastními zdroji. Když už Na zábradlí na něco vyrazit, tak na Hamlety.

Tentokráte vdechl tvůrčí tým - Mikulášek, Viceníková, Cpin, herecký soubor - humornou, kreativní a nezaměnitelnou duši do zákulisí divadelního světa. Otvírá se nám tak sled obrazů všech možných hereckých trápení, pohledů, myšlenek, krizí či poslání, nad kterými jistě každý herec někdy přemýšlel. Nechte se unést na vlně koncepční práce, jež nám "Zábradlí" servíruje již pravidelně. Opět budete svědky nepřeberného množství nápadů a originality. A nedá mi vyzvednout výkon Jany Plodkové. Možná někoho překvapí její všestrannost, ale ono je to tím, že je jednoduše skvělá herečka.

Trošku vyčpělejší oproti Požitkářům, možná proto, že Hamleti nemají tak "smrtelně" vážné téma jako předchozí inscenace. Pár dobrých nápadů a skutečně vynikající kreace Jany Plodkové. To pouze její ztvárnění staré herečky mě pobavilo, jinak to byla spíše nuda. Co se mi ale vůbec nelíbilo, byl nezdravě vyhublý Jakub Žáček.
63%

75%. Inscenace s takřka stejným konceptem jako Požitkáři, kteří měli obecnější, ale naléhavější téma. Herecký život je v Mikuláškově inscenaci zobrazen s patřičnou sebeironií. Je to zábavné, místy kruté, ale řekl bych, že také dost pravdivé. Herci jsou přesní a je vidět, že ve zvolené formě se cítí jako doma. Asi nejzajímavější jsou J.Plodková, J.Hájek a V.Vašák.

Tvůrcům se do inscenace podařilo s patřičně sebeironickým nadhledem vměstnat snad všechny postřehy o životě kolem divadla a herectví vůbec. Oceňuji, že se jedná o komplexní a především nic nezastírající pohled, přičemž někdy k vyjádření myšlenky postačilo třeba jen gesto dané postavy. J. Mikulášek vytvořil další inscenaci ve stylu ne nepodobným svým ostatním pracím, nicméně díky schopnosti přesně pojmenovat stav věcí je dalším zářezem do jeho soupisu úspěchů. Inscenace jistě dokáže oslovit i nedivadlníky. A herci? Naprosto vyrovnané výkony, ale jmenovat J. Plodkovou a V. Vašáka si neodpustím.

Divadlo na divadle, či přesněji zákulisí na scéně v té nejsebeironičtější podobě, jakou si lze jen představit. Hereckých duší rub i líc, dočkáme se dokonce i toho hereckého srdíčka.. ;) Zapomeňte na rozhovory s kumštýři v masmédiích, tahle inscenace je trefnou všeobjímající odpovědí.

Titul do repertoáru divadla zapadá. O hercích a jejich údělu se nedozvíme takřka nic, co bychom už nevěděli. Ale je to zábavné. V DNZ se nepodobají pouze režie J. Mikuláška, ale připomínají je i počiny jiných režisérů. Inscenace se nejvýznamněji odlišují vždy precizními scénami M. Cpina. DNZ si vybudovalo poetiku (estetiku), kterou dodržuje a která si zachovává úroveň. Už se snad ani nedá očekávat nějaké překvapení, hledání nových cest. Toto divadlo je prostě pro ty, kteří sem rádi chodí na osvědčený a vyzkoušený styl. Herci tento druh práce ovládají výborně, možná stále lépe.

Taková netradiční cesta do hlubin herecké duše. Místy bizarní či aspoň zvláštní, ale je to nápadité, nijak nenudí a obsahuje několik hodně vydařených scén. Samotný začátek mi přišel trochu slabší, ale s postupem času se dojmy jen zlepšovaly. Jede to sice stále na stejné dramaturgické vlně, ale pro zvolené téma mi tato forma ztvárnění vyhovovala. Velmi dobrý herecký výkon celého kolektivu, hlavně však zaujala výtečná J. Plodková a vedle ní též V. Vašák. Za mě trefa na tu správnou notu a musím přiznat, že jsem si toto představení opravdu užil.

Co psát. Inscenace trefující se do vlastních řad je zajímavá, vtipná a herecky originálně uchopená, nechybí jí ani obecný přesah. Divadelní estetika, kterou v DNz úspěšně razí trio Viceníková – Mikulášek – Cpin, dostala další díl či další variaci téhož stylu, kde forma stojí nad vším ostatním. Proč ne. Ta manýra zatím vůbec není pro zlost, zejména jsou-li na jevišti skvělí hráči, souznící s uměleckými záměry. Inscenace by se možná mohla obejít bez některých obscénností. (Pro zlost je spíš hraniční diskomfort pro diváky, v okleštěném foyer i v sále.)