Don Juan

Podoba road tripu je sympatickou a nosnou konstrukcí pro tuto klasickou látku. Sledujeme při jízdě do pekla bystrého pozorovatele přetvářky a pokrytectví všude okolo a povýšeného floutka zároveň. Jeho „donchuánství“ charakterizují spíše vnějškovité znaky než charismatická a sebezničující síla. Režie však Ondřeje Veselého správně vede k postihnutí obludné arogance postavy. To opozitní Sganarel, ač se samozřejmě pohybuje na stejné oběžnici, vychází jako komplexnější, uvěřitelnější figura. Vedlejší postavy se zjevují jako přihrávači, jejich zkratkovitá nastínění byl u této hry vždycky problém.

Promyšlená režijní, scénografická i hudební koncepce akcentuje nadčasovost příbehu notoricky známého prostopášníka. Prostřednictvím trefné aktualizace se povozíme ďáblovi dnešní doby na hřbetě, pohoupáme se na jeho chvostu nebo ho přinejmenším podrbeme na kopytě. A když mu naleštíme roh, odrazí nám v něm jako v zrcadle tolik přetvářky a falše, kolik se jen do toho našeho stále amorálnějšího světa vejde. Zdánlivý protipól povah a životních hodnot Dona Juana a jeho sluhy Sganarela zdařile vyzní díky přesvědčivým hereckým výkonům Ondřeje Veselého a Radka Valenty.

Don Juan situovaný do dnešních dnů, k nimž se režisér ve svém důsledném výkladu a zdařilé úpravě (i jazykové) zejména skrze titulní roli – přesně ztvárněnou O. Veselým – vyjádřil. Patrně záměrné zploštění charakterů většiny vedlejších postav možná mělo ukazovat na omezenost jejich postojů. Na Langových inscenacích občas působí jako pěst na oko povrchnější a násilně zjednodušující prvky. I zde se občas objevily, nicméně inscenace je konzistentní a smysluplnou výpovědí; souhlasit s ní vždy nemusíme, ale respekt si zaslouží. Efektní práce s výpravou a dotáčkami, decentní užití nahoty.