Sen v červeném domě

Sled jednotlivých vzpomínek ohraničený jednotným rámcem, zajímavým a nápaditým. Působivé využití hudby, tentokrát s menším množstvím choreografií a pohybové složky než bývá u Skutrů obvyklé, výborné herecké výkony. Ale ač tam nějaká původní a průvodní myšlenka je, z celé hry ve výsledku zůstává spíš pocit, než právě ona - byť příjemný.

Skutři pro tuto inscenaci oprášili postupy, které si vyzkoušeli už při své rezidenci v Divadle Archa na startu své dráhy. Do procesu tvorby, na jejímž začátku je jen pár múzických inspirací a pak už jen osobní vzpomínky až zpovědi, uvrhli herce z Dlouhé. Ti se výzvy chopili s kolektivním zápalem a výsledkem je kompaktní tvar, jenž kombinuje hlasy, hudbu a zvuk, expresivní obraz. Jednotvárné ladění inscenace však skoro nemá sílu zaktivizovat publikum, nejeden divák se ocitne v pasti servírované melancholické nálady, jinému však může připomenout i něco důvěrně známého z vlastního nitra.

SKUTŘI se svým týmem dokáží zkoordinovat hudbu, výpravu i pohyb tak, že se v prostoru skvěle doplňují. Jejich „Sen v červeném domě“ vybízí ke vzpomínání a je velmi pravděpodobné, že určité prezentované situace či dokonce konkrétní věty připomenou někomu v publiku zážitky z dětství či mládí. Nejedná se o ucelený životní obraz, pouze o malý výběr. Divákovi může dost dlouho trvat , než se na náladu inscenace napojí; poté se lze nechat unášet pocity či melancholicky dojímat, což není k zahození. Nenapojí-li se však návštěvník vůbec, což se určitě také stane, budou mu promluvy připadat otřepané.

Inscenace se tváří jako poetická, režijní tandem SKUTR však pouze opakuje postupy, s nimiž pracuje již několik let. Tato novinka z divadelního hlediska nepřináší nic nového. Nevyšel ani zamýšlený koncept, kdy se z různých střípků vzpomínek herců tvůrci snažili vytvořit určitý celek. Ve výsledku se jedná o uměle poslepovanou 72 minutovou inscenaci, jejíž stopáž je však v subjektivním vnímání nesčetněkrát delší. Z jistě hřejivých vzpomínek na dětství a dospívání bohužel v DvD vznikl inscenační výjev plný banalit. Jenže ono vždy záleží na úhlu divadelního pohledu, takže vše může být i jinak...

Příjemně snové a tak trochu i hezky poetické. Není lehké to nějak specifikovat, ale popsal bych to jako takovou cestu do hlubin nenarozené duše a její pohled na své budoucí já ze světa tam za zrcadlem. Má to své specifické kouzlo a pokud se podaří naladit na tu správnou notu, tak i dobře pohlcující atmosféru. Ale hrozí i opak. Kdo je už před začátkem unaven, tak tohle ho rozhodně neprobere, spíše naopak. Určité soustředění je zde potřeba neb většina obrazů je spíše uspávací. Co se nejvíce povedlo je myslím hudební složka, jež je hodně působivá. Jinak dost záleží jak to komu sedne. 65%