Teoréma

Spojení Pasoliniho předlohy s režií J.Čermáka dávalo předem tušit, že půjde o pro dosud na původní práci Dlouhé zvyklého diváka kontroverzní inscenaci, a tou Teoréma bude. Neznalá konkrétně této předlohy jsem jen tušila, do čeho jdu, a jakkoli na mě první scény výrazně působily, svou obrazností i absurditou, krátce po příjezdu cizince se z mého pohledu inscenace chytila do pasti opakování, vršení metafor a předvídatelnosti - i s ohledem na téměř jediná slova, která po příjezdu cizince z jeho úst zazní, aby se následně začala naplňovat. Obrazově, pohybově i herecky zajímavé, ale celek se mě nedotkl a upadající tempo v druhé části nepomohlo.

Jakub Čermák a celý tým uvolňují stavidla podvědomí a nabízejí publiku možnost hledat významy a souvislosti v dráždivém labyrintu kontrastních obrazů a symbolů, tajemný cizinec nápodobně otvírá rodině znuděně zakonzervované v zpohodlnělém konzumním módu cestu k nalezení nových impulsů smysluplného bytí. Má auru spasitele i pokušitele, jeho svody zafungují očistnou i sebedestruktivní razancí probuzených tužeb a vášní. Tohle násobné vytržení z komfortní zóny o hledání sebe sama jde letargii proti srsti, klade nepříjemné, naléhavé otázky. Herecky, výtvarně i hudebně originální inscenace s katarzně provokativním efektem nelichotivého podobenství.