Stopy zbloudilých

65%. Zajímavá inscenace o lidském střetávání, míjení a neschopnosti komunikace. Režisér M.Bambušek umí velmi dobře "zabydlet" hrací prostor, povedená je i práce s davem. Groteskní minipříběhy postupně dostávají temnější ráz, z náhodných setkání se postupně vyloupne obraz jakéhosi uprchlického tábora a vše směřuje k apokalyptickému běsnění, kdy "čas skončil, ale život pokračuje dál". Má to celé zvláštní atmosféru, které je ale ke konci už dost rozředěna, takže nedochází k žádné gradaci.

"Nadále bloudit. Být trvale zmatený." To není jen motto této inscenace, ale i trefné vyjádření mého vztahu k tvorbě Miroslava Bambuška. Po Díle jsem napsal, že se s ním loučím, leč zlákala mě spolupráce s Divadlem X10. No, moje chyba. Ač uznávám, že Stopy zbloudilých mají svou atmosféru a pohled na lidské hemžení z pozice budoucího pozorovatele vnímajícího už jen odlesky minulých dějů je sympatické východisko, takto uchopeno to zkrátka není nic pro mě.

--- Jak se diriguje bloudění lidstva --- (více v článku na blogu)

Handkeho text M. Bambušek použil k vytvoření sledu obrazů, v nichž se mluvenému slovu dostaly takřka na roveň zvuková a pohybová složka. Možná zbytečná doslovnost některých akcí nepohřbívá jejich funkčnost a je akceptovatelná. I když se výsledný tvar nevyhnul topornostem ve ztvárnění, hlavní je, že z (dobře zkoordinovaného) davu pohybujících se lidí se nejprve zřetelně vynořují mikropříběhy odkazující především k všudypřítomné lidské nevšímavosti či bezohlednosti, aby nakonec vyústily ve varovnou až apokalyptickou vizi.