Pěna dní

Pěna dní jako 10. nejdůležitější dílo 20. století je velmi svérázná kniha a lze jí pojímat subjektivně a různorodě. Já chápu L´Écume des jours jako nejpůsobivější a nejcitlivější příběh mladé lásky, jaký kdy vznikl. Bylo proto vskutku rozrušující sledovat především v první polovině expresivně přepjatou a křečovitou skutrovskou inscenaci (jednoznačně iritující jsou scény s Dupontem). O to víc potěšil alespoň náznak té citlivosti ke konci. Burácející Mastix nekompatibilní, vyzdvihovaná scéna krásná, ale nevyužitá. Hradecké Pěně jednoznačně škodí hype, který se kolem ní vytvořil.

Vianův román je svou formou a poetikou specifický, objevení klíče pro jevištní zpodobnění vyžaduje značnou invenci. SKUTŘI nalezli vlastní jazyk. Hudebně vynikající, scénicky pozoruhodné. Problémem pro někoho může být vcítit se do hlavních hrdinů, jejichž nitro neměli herci v přemíře vnějškových prostředků moc šancí odhalit. Je však třeba ocenit uchopení a rozvinutí románových motivů. Tým se s obtížně interpretovatelnou látkou popral úspěšně!

Především vynikající po audiovizuální stránce. Výtečná scéna, kostýmy i hudební složka. Zvolený způsob zpracování myslím dobře vystihuje atmosféru tohoto díla a dokáže diváka silně upoutat a místy doslova pohltit. Silné, surrealistické, melancholické, expresivní a vůbec tak trochu šílené a divné. Takže přesně takové jaké by to mělo být. (viděno v Divadle v Dlouhé)

Konečně se někomu podařilo se vším všudy převést na jeviště tuto „románovou poezii“ s jejím surreálným laděním, hravostí, bohatou symbolikou a především existenciální podstatou, včetně toho šíleného emocionálního oblouku (a beckettovské tečky). Duo SKUTR v Pěně dní naplno zúročilo neustálé rozvíjení své poetiky, nebo jim předloha tak sedla? Obojí, neboť tady se nic klopotně nevymýšlí, M.K. a L.T. jednoduše vycházejí z Viana. Groteskní vykloubenost, jímavé okamžiky, skvostná dramaturgická stavba, zapojení vizuální, zvukové/hudební stránky, nespočet divadelně půvabných momentů…a herci famózní.

Zdařilý pokus o přepis kultovního románu, avšak jistě se dalo z předlohy vytěžit více. Zhlédnuto na Mezinárodním festivalu DIVADLO. (více v článku na blogu)

Na obtížně inscenovatelném románu nechali Skutři opět zapracovat svou divadelní imaginaci a výsledkem je hravá a výtvarně propracovaná inscenace. Mísí se v ní absurdita, fantaskní motivy, surreálné prvky s velkou láskou i utrpením. První polovina je trochu ukřičená a funguje hlavně v jednotlivostech, teprve při vážnější druhé polovině se vyklene důmyslný dramatický oblouk. Skutři umí úžasně aranžovat mizanscény - tentokrát se mi nejvíc líbila apokalyptická pouť Alice po knihkupectvích, kde pálila spisy filozofa Partra. Herci tradičně skvělí, tentokrát je doprovází i divadelní kapela Mastix.