Ptáci

Tíživou atmosféru se dařilo držet po celou dobu představení. Líbila se mi celková neukotvenost příběhu. Každá postava vyvolávala řadu otázek, na které divák nedostal odpovědi.
Minulost, motivace, východiska - to vše jen v několika málo náznacích. Možná proto, že vv extrémní situaci je každý sám za sebe, tady a teď, každý den znovu na začátku?

75 % Inscenaci jsem navštívil podruhé poté, co roli Julie převzala Jaroslava Košková. A musím říct, že až teď je kompletní, klaustrofobické psychodrama o čtyřech lidech, kteří se snaží přežít v dost možná zanikajícím světě, kdy přišli o většinu (i potenciálních) bližních, leč touha vztahovat se k druhému zůstala. A právě nitro postav a dynamika mezi nimi je to, oč se hraje, všichni herci pod vedením Martina Vokouna (už dnes) podávají soustředěné a přesvědčivé výkony, přičemž to, co proudí z jeviště do publika, je univerzální, danou situací jen zdůrazněné.

Ptáci jsou jen záminka. Vy budete sledovat lidské bytosti na pokraji samotné existence nebo už dost možná za ní. Jak žít když už nikdy svět nebude takový, jaký ho znáte? Co si ponechat z lidství? A co obětovat? Pro postavy je riskantní opustit svůj úkryt, ale vy prožijete napětí, které provází každého jedince, jenž je uvězněn s podobně zoufalými lidmi s neexistující budoucností. Úzkost a bezvýchodnou situaci zvládl celý inscenační tým naprosto věrohodně. V pevné režii M. Vokouna zaujme především ústřední dvojice v podání D. Šoltýsové a D. Bambase. Ani jsem nedýchal. A to ani o přestávce...

65%. Povídka se stala dramatikovi pouze výchozí inspirací (podobně jako pro Hitchcockův film), odlišné postavy, jinak se odvíjející děj. Tvůrci vnějškovými prostředky dosáhli odpovídající atmosféry, výborná práce s hudbou a zvukem, vhodná dekorace a světelná koncepce. V intimním prostoru Troníčku je vidět každé gesto. Zejména v první části může být problém hercům uvěřit některé niternější polohy, dramatičtější okamžiky mohou v jejich podání působit strojeně a uměle. Výše zmíněné v mém případě oslabilo zážitek z jinak slibného počinu.

Divadelní verze má s tou filmovou společný jen námět a výchozí situaci. Je to především psychologické drama. A je to tak dobře, protože hororové scény se na divadle dělají těžko. Apokalyptická situace světa rozvráceného vnějšího hrozbou je pro režiséra Vokouna jen odrazovým můstkem k výpovědi o mezilidských vztazích a jejich dynamice. Každá z postav má nějaké tajemství, které se postupně vyjevuje a vysvětluje tak motivace a chování jednotlivých hrdinů. Všemu vládne stísněná atmosféra, což podporuje nejen povedená hudba, ale i hyperrealistická scéna "zaneřáděná" množstvím rekvizit.

Režii se podařilo vytvořit atmosféru stísněnosti a strachu, k čemuž přispělo i scénické řešení malého jevištního prostoru divadla. Z vyrovnaného obsazení mě nejvíce zaujal D. Bambas, jenž do Nata v adekvátní míře zhmotnil nejednoznačnost osobnosti této nejtajemnější postavy hry. Podobně si vedla také B. Vovsíková. Postava Diane D. Šoltýsové byla na škodu věci vedena přímočařeji, což oslabovalo závěrečné vyústění. Inscenaci by prospělo několik menších škrtů, nicméně i tak je celek prost výraznějších prostojů a má působivost, stejně jako hudba Z. Dočekala. Další povedený kousek Komorní činohry.

Inscenace zdařile pracuje s houstnoucí atmosférou a každou vteřinou se stupňujícím napětím. Divák velmi záhy opustí roli letargického pozorovatele, neboť pochopí, že také těm jeho duševním pohnutkám v extrémní situaci se tu nastavuje zrcadlo. Soustředěné herecké výkony všech drží obdivuhodně věrohodný balanc nad apokalyptickou propastí, do které je pravděpodobně lepší pokusit se nahlédnout než zavřít oči. Zkrátka- tuhle závrať radím nepropásnout.