Iokasté

V pozoruhodném textu L. Brutovský nahlíží na antické téma z jiné perspektivy a v četných narážkách bez násilného vnucování nabízí spojitosti s naší přítomností a konkrétními jedinci. Nesnadno interpretovatelný text předávají J. Oľhová a P. Konáš bravurně. Výrazný podíl výtvarna ve spojení s hudbou a pohybem s koncepcí souzní. Přestože se v prostoru Divadla Komedie zásluhou herců Brutovského slova neztrácí, lépe by vynikla ve větší blízkosti diváků a herců, resp. v komornějším prostoru nebo jiném uspořádání sálu.

Jakého (po)kroku dosáhlo společenské postavení žen od antického mýtu po dnešní #meetoo nahlíží svébytně poetická inscenace Iokasté vskutku neotřelou autorsko-režijní optikou Lukáše Brutovského. V proudu textu se pradávné příběhy asociativně prolínají s ozvěnami současnosti. Odlitek úst, který je v úvodu přímo na jevišti vymodelován, zavěšen a pootevřený k prozatím němému výkřiku, jako by celou dobu odkazoval k odhodlání ženy odvyprávět a vykonat vše konečně za sebe a po svém, což ve finále korunuje Iokastina katarzní pomsta. A na horizontu scény se odlitky poskládají v kompletní tvář... Přesvědčivé herecké výkony Jany Oľhové a Petra Konáše.

75% Příběh Iokasté a rodu Labdakovců glosovaný dnešním pohledem (ženy): Inscenace/scénická báseň, jak ji autoři označují, sice nenabízí výrazně nový výklad, ale velmi trefně poukazuje na to, jak starověké mýty vyprávěli muži: primárně o mužích, ženské postavy se vyskytovaly jako objekty; přičemž svůj výklad mnohdy vtipně, jindy velmi mrazivě propojuje s dnešními reáliemi, situací a skutečnými postavami. Až na závěr přináší jakousi alternativu a možnou katarzi. Přesto baví, zmíněnou problematiku pojmenovává a představuje velmi trefně. Navíc v nápadité, byť jednoduché výpravě a choreografii s výbornými výkony jak Jany Oľhové, tak Petra Konáše.