Žebrácká opera

Vybroušenému textu se dostalo nevýbušné podoby. Cestou k pointám uvadá nejedna replika, nejeden dialog. Jistě, tušíme vazby na současnost, ale celou dobu jsem se nezbavil pocitu, že chybí dramaturgický impuls, o čem „Žebráckou“ hrát právě dnes. Celku by snad prospělo více rytmu a méně oponkovitosti. Martin Donutil bezpochyby je obdařen charismatem i zkušeností, ale na Macheatha potřebujete ještě jinačí level – ten je obejit přes bezelstný úsměv a upřímné oči. Janu Vlasákovi (Peachum) uškodila režijní nedůslednost. Do věhlasu režiséra mi nezapadá ani řada prvoplánových řešení, vždyť Havel, to je především rafinovanost.

Václav Havel ve své variaci s nadsázkou a ironií zobrazil mocenské principy, zároveň vzal originálně do hry úlohu jazyka, resp. „žvanění“. Přestože se po více než čtyřiceti letech mnoho změnilo, principy jsou stále platné a leccos se dá vidět v jiných odstínech. Zpracování MDP je bohužel dalším důkazem, že opernímu režisérovi D. Radokovi se v činohře nedaří. Nešťastná scéna se závěsy, výklad nejde u postav do potřebných detailů a i situacím ubírá na vtipu a údernosti. Herci společnými silami nedokáží docílit poutavosti a lehkosti. Hra mohla poskytnout tvůrcům příležitost projevit názor, ten však z inscenace není patrný.

Havlova hra je stále aktuální, dnes umně popisuje propojení organizovaného zločinu se státní správou. D.Radok inscenuje Havla celkem pietně. Je to ale spíš mechanické převyprávění příběhu, důraz na patřičných místech chybí. Přesto bych inscenaci neoznačil za nudnou nebo vyloženě nepovedenou. Některé herecké výkony jsou velmi zajímavé, hlavně M.Donutil a jeho švihácké provedení Macheatha (brilantní je scéna, kde přesvědčuje své manželky o výhodách bigamie). Zaujme také J.Vlasák (škoda častých výpadků textu), T.Marečková či E.Salzmannová. Příliš mi naopak nesedělo pojetí Jenny Z.Stavnou, ubral bych na hysterii. (více v článku na blogu)