Jak umřít na rokenrol

Rozmluvy Mikiho Volka s (nejednoznačným) „Mikulášem“ tvoří v inscenaci M. Hanuše rámec pro připomínku zpěvákových písní. Přes dobré herecké výkony J. Krafky a J. Wohanky nelze říci, že by abstraktní dialogy byly ozdobou činoherní složky, pokus o realistické obrazy z Mikiho života by ovšem mohl skončit ještě diskutabilněji. Scénografie vhodně odkazuje na zpěvákův osud. S choreografiemi se účinkující nepotýkají vždy úspěšně. Živá hudba ve skvělém aranžmá M. Potočka a výtečný zpěv J. Krafky (umocněný dámskou trojicí) vysílají obrovský příval energie. „Oslněný“ divák může chyby rád přehlédnout a představení si prostě užít!

Inscenace, která má šmrnc, myšlenku a dokáže originálním pohledem nahlédnout na osobnost Mikiho Volka. Za velkou devizu považuji výkon J. Krafky v hlavní roli, který s přehledem, bez známek parodie, dokázal zpodobnit osobnost známého zpěváka. Navíc oceňuji jeho velice solidní zpěv. Pochvala též dámské sehrané tanečně-pěvecké company a J. Wohankovi v roli "Mefista", stejně tak jako "tramvajové" scénografii odkazující na Volkovy životní peripetie. M. Hanuš umí!

75 %. A já si myslím, že přesně takovouhle divadelní vzpomínku by si Miki Volek nechal líbit. Průjezd zásadními životními vzpomínkami tramvají svištící v rytmu rokenrolu do stanice Průšvih, která ovšem voní po životě. Povětšinou zpackaným, ale zato naplno odprožitým. Sny, touhy i pochybnosti, tréma, andělé, běsy i běsi a démoni si během té divoké jízdy podávají ruce. A současně kreslí příběh a zřetelně obkreslují kontury divácké spokojenosti.