Opilí

Vyrypajev je nejvíce uváděným současnýn ruským dramatikem na evropských scénách, a je nejznámějším představitelem postsovětského "nového dramatu". Tato hra premierovaná v roce 2012 patří mezi pozdější kusy autora psané hlavně pro západní publikum (jména osob a další reálie) a Rusko snad může připomenout pouze permanentní opilost všech osob. Jedná se o soubor etud, které v první polovině jsou hlavně opileckým blábolením, po přestávce se postavy přeskupí a náhle vyvěrají výpovědi s hlubšími motivy jako Bůh či láska a diváka občas až zamrazí. Dobře zvládnuté představení, stojí jistě za vidění.

Velmi specifické představení. Některé pasáže zaujmou více, jiné méně. Jedny připadají zdlouhavé, na další byste mohli koukat mnohem déle. Jednou vám sprosté slovo rve uši, podruhé nemohlo být zvoleno údernější. A nejhorší a nejlepší zároveň je, kolik se v těch nakecanejch sračkách skrývá pravdy...

První část groteska s příchutí klauniády, artistní výkony a to třískání sebou musí bolet. Druhá část jde do nitra postav, nejsilněji působí výkon Ivana Dejmala, který umí zaplnit i velké jeviště Myrona (Peer Gynt), i ostatní jsou dobří. U Františka Strnada by prospěla výraznější artikulace a síla hlasu.

K zamyšlení, co se filozofických otázek víry a boha týká, ale i humor se najde ve značné míře. Opilost postav je pak zpestřením, které dodá danému tématu všední nádech, a divákův pohled na věc a na celý svět je o to střízlivější.
14 židlí, 14 lidí, 14 příběhů a 14 osudů - to jsou Opilí.

Vyrypajev je nejvíce uváděným současnýn ruským dramatikem na evropských scénách, a je nejznámějším představitelem postsovětského "nového dramatu". Tato hra premierovaná v roce 2012 patří mezi pozdější kusy autora psané hlavně pro západní publikum (jména osob a další reálie) a Rusko snad může připomenout pouze permanentní opilost všech osob. Jedná se o soubor etud, které v první polovině jsou hlavně opileckým blábolením, po přestávce se postavy přeskupí a náhle vyvěrají výpovědi s hlubšími motivy jako Bůh či láska a diváka občas až zamrazí. Dobře zvládnuté představení, stojí jistě za vidění.

Velmi specifické představení. Některé pasáže zaujmou více, jiné méně. Jedny připadají zdlouhavé, na další byste mohli koukat mnohem déle. Jednou vám sprosté slovo rve uši, podruhé nemohlo být zvoleno údernější. A nejhorší a nejlepší zároveň je, kolik se v těch nakecanejch sračkách skrývá pravdy...

První část groteska s příchutí klauniády, artistní výkony a to třískání sebou musí bolet. Druhá část jde do nitra postav, nejsilněji působí výkon Ivana Dejmala, který umí zaplnit i velké jeviště Myrona (Peer Gynt), i ostatní jsou dobří. U Františka Strnada by prospěla výraznější artikulace a síla hlasu.

K zamyšlení, co se filozofických otázek víry a boha týká, ale i humor se najde ve značné míře. Opilost postav je pak zpestřením, které dodá danému tématu všední nádech, a divákův pohled na věc a na celý svět je o to střízlivější.
14 židlí, 14 lidí, 14 příběhů a 14 osudů - to jsou Opilí.

Velmi specifické představení. Některé pasáže zaujmou více, jiné méně. Jedny připadají zdlouhavé, na další byste mohli koukat mnohem déle. Jednou vám sprosté slovo rve uši, podruhé nemohlo být zvoleno údernější. A nejhorší a nejlepší zároveň je, kolik se v těch nakecanejch sračkách skrývá pravdy...

První část groteska s příchutí klauniády, artistní výkony a to třískání sebou musí bolet. Druhá část jde do nitra postav, nejsilněji působí výkon Ivana Dejmala, který umí zaplnit i velké jeviště Myrona (Peer Gynt), i ostatní jsou dobří. U Františka Strnada by prospěla výraznější artikulace a síla hlasu.

K zamyšlení, co se filozofických otázek víry a boha týká, ale i humor se najde ve značné míře. Opilost postav je pak zpestřením, které dodá danému tématu všední nádech, a divákův pohled na věc a na celý svět je o to střízlivější.
14 židlí, 14 lidí, 14 příběhů a 14 osudů - to jsou Opilí.

Vyrypajev je nejvíce uváděným současnýn ruským dramatikem na evropských scénách, a je nejznámějším představitelem postsovětského "nového dramatu". Tato hra premierovaná v roce 2012 patří mezi pozdější kusy autora psané hlavně pro západní publikum (jména osob a další reálie) a Rusko snad může připomenout pouze permanentní opilost všech osob. Jedná se o soubor etud, které v první polovině jsou hlavně opileckým blábolením, po přestávce se postavy přeskupí a náhle vyvěrají výpovědi s hlubšími motivy jako Bůh či láska a diváka občas až zamrazí. Dobře zvládnuté představení, stojí jistě za vidění.