Spalovač mrtvol

Na mě tahle inscenace zapůsobila maximálně. Ano, je studená a jistým způsobem odtažitá, ale díky tomu sterilnímu chladu okolí působí o to silněji. Vše funguje, příběhu to nijak neublížilo, naopak. Kopfrkingl M.Pechláta je od počátku krajně nepříjemný, nedůvěryhodný, slizký - již v prvním monologu. Dál to jen graduje, měrou děsivou, ale způsobem naprosto uvěřitelným. P.Beretová mu vytváří dokonalý protiklad. Bytost krásnou, láskyplnou, plnou života, která o vlastní ideály i život bojuje až do úplného konce. V.Javorský představuje skvěle pokušitele a svůdce ke zlu, zajímavý byl i R.Mácha.

75%

On je ten Mikuláškův inscenační klíč vlastně geniální aneb co může dnes, v rámci celosvětového kontextu, atakovat divácké smysly trefněji než naše pokřiveně falešná představa konzumního blahobytu? Přestože cesta příběhem se místy poněkud ztrácela v přemíře symbolik, stálo za to se po ní vydat, vyšlapána byla inspirativně a naléhavě. Herecký koncert, civilnost Martina Pechláta a Vladimíra Javorského má až mrazivě účinný efekt.

65%. Mikuláškův Spalovač mrtvol je inscenace chladná a odtažitá, nikoliv však děsivá a mrazivá jako její předloha. Vyznačuje se mnoha zajímavými mizanscénami, v některých okamžicích ale spíše nudí. Vypreparovat z psychologického románu psychologickou drobnokresbu vede zkrátka k jisté sterilnosti celkové výpovědi. Přesto je to zajímavý pokus o modernizaci známého díla, který by divákům neměl uniknout. Musím říct, že mě bavila práce s hudbou. Z herců kromě Pechláta, který ztvárnil Kopfrkingla civilně bez patologických rysů, zaujme hlavně V.Javorský a jeho studie mefistovského našeptávače Reinka.

Jedno z nejmrazivějších děl české literatury 20. století, opřené o historickou zkušenost, je inscenováno s chladnou odtažitostí a příznačně rozvíjí motivy, které jsou odlesky také naší konzumní společnosti. Nebyl by to Jan Mikulášek, kdyby všemu nedominovala forma. Sdělení hry jakoby v ní zůstávalo až příliš uzavřené a neútočí na diváka motivem prvotního impulsu nebo utahovanou spirálou ohrožení. Což je, myslím, u psychologického textu škoda. Místo hloubky, makarena... Martin Pechlát je zcela jiný Kopfrkingl, především více civilní - anonymní jedinec, jeden z davu. A to ku prospěchu věci je.

Je dobře, že se Jan Mikulášek opět vrátil k pevnému textu. Ve Stavovském divadle se mu díky tomu podařilo vytvořit inscenaci chladnou, ale současně oduševnělou, zcela nezávislou na kultovním filmu. Tvůrci úspěšně využili řadu v knize skrytých myšlenek. Scénografické pojetí je možná až příliš nuceně aktualizační, ale má své opodstatnění. Téměř civilní Martin Pechlát je tradičně skvělý. Za jednoznačně nejlepší považuji poslední scénu Marie/Lakmé, kterou k mému velkému potěšení ztvárnila Pavla Beretová jako nepasivní, energickou a vroucně milující postavu.

Musím přiznat, že z toho mám trochu rozporuplné pocity. Na jedné straně zajímavá, působivá scéna a v tomto směru i celý způsob zpracování, jenž mě rozhodně zaujal a hodnotím ho dosti kladně. Na straně druhé právě mé možná až příliš velké zaujetí formou, výkladem jednotlivých scén a zvolených symbolik, mě více odtáhlo od vnímání obsahu. Nebylo to pro mě následně tak šokující a mrazivé, jak bych si u této hry představoval a ani příliš emočně vypjaté. Nicméně rozhodně nenudilo a po herecké stránce nikdo nezklamal. Zaujal mě především V. Javorský, jehož výkon byl pro mě nejvíce přesvědčivý. 65%

Jan Mikulášek v předloze našel a v inscenaci následně rozvinul motivy, s nimiž jsme se v interpretacích setkali okrajově či vůbec. Kopfrkinglovi žijí v klamné iluzi zdánlivého povrchního štěstí připomínajícím dnešní prázdné konzumní existování. Kopfrkingl se snaží toto štěstí budovat, zmasírován nenápadnou manipulací se přizpůsobí a stane se ohrožením pro celý svět. Může chvíli trvat, než se divák do inscenace „dostane“, ale třeba se posléze dočká zásahu či mrazivých pocitů. Herci s výborným M. Pechlátem v čele jsou prodlouženou rukou režiséra, vydařená scénografie pomáhá až do samého konce.