Vassa Železnovová

Manifestační dekonstrukce Gorkého hry s drtivou silou ukazuje opaky, než bychom normálně čekali, nestmelující vazby. Je to velká metafora nejen toho, v čem jsme žili (inscenace katapultuje myšlenky do 90. let), ale i principů dneška, jež vytěsňují morálku. Tvůrci na rodinném společenství demonstrují absolutní dno a setrvávání v krizi empatie. Drobné stylizace v šachovnicovém pohybu postav nebo znázornění animozit / závislostí nabízejí další konotace. Divákům, kteří neprchají, zbude příznačná otázka: Cože co?, nebo dojem z přehnaných „metafor“. Jsme svědky moderního herectví. Kromě toho si řeknete, že použití mikroportů má taky jednou smysl.

Tak předně - velrybu (rozuměj: dědictví) je potřeba před porcováním řádně omýt, to dá rozum! Prostřednictvím modelu jedné bizarní, nefunkční rodiny je nastaveno neúprosné zrcadlo společnosti: morální hodnoty se rozpadají, slova ztrácí obsah a city chladnou. Z toho obludného defilé pokřivených povah místy až mrazí, stejně jako z neskrývaně netrpělivého čekání na to, kdy konečně už nemocný otec a majitel firmy zaklepe bačkorama. Jedna generace odchází, ta nastupující, zdá se zjevně, svět nespasí. Tleskám herecké práci všech, interpretačně náročnou stylizaci zvládli výtečně.

Hodně mi sedla zvolená forma zpracování, typ ala rozhlasové hry. Skvěle vynikly jednotlivé dialogy, motivace, vztahy mezi postavami. Dobře odvedená práce také na pohybové složce a využití prostoru jeviště. K tomu výborná doprovodná hudba, jež místy dotvářela opravdu krásně bizarní scény. V neposlední řadě pak výtečné po herecké stránce. Všichni aktéři zaslouží potlesk, mile rád pak vyzdvihuji Z. Stivínovou, P. Beretovou a R. Mikluše. Určitě to nesedne každému, ale za mě povedené. 75%

Rušivé zvuky v pozadí evokující rozpadající dům, ač se před diváky rozkládá dnešní hala, vedení promluv přímo do hlediště namísto toho, aby se jimi postavy obracely na sebe a interagovaly, moderní stylizace téměř prázdné rozsáhlé scény; to vše zdůrazňuje chlad na jevišti a odcizené vztahy mezi postavami, které se téměř nikdy neobracejí na sebe, a ač si šeptají tajemství, díky mikroportům je všichni slyší. Vztahy jsou rozbité, hodnoty se vytrácejí, rodina rozpadá. To vše provázené mnoha inscenačními nápady, jejichž významy mohou diváci hledat. Neříkám, že se mi to vždy "správně" povedlo, ale inscenace mi nabídla velmi intenzivní zážitek.

V odcizeném prostoru strohých zdí někdejších kancelářských open space. Uprostřed stojí obrovský rodinný stůl, u kterého si chce Vassa, matka rodu, hrát na rodinnou idylku. Všechny postavy jsou nešťastné a pohybují se poněkud mechanicky, jako by sledovaly neviditelné čáry na podlaze. Ač hra ruského dramatika, na city duše krajiny širé se tady vůbec nehraje, vše je strohé a chladné. Pokud chce někdo nějaké city, buď umře, nebo je poslán z domu. A Vassa nakonec v dopsaném závěru doplatí na svůj životní postoj a (ne)výchovu svých dětí.

Ocenit je třeba už samotný návrat ke Gorkého dramatu s nadčasovou nemilosrdně pragmatickou titulní hrdinkou. Tvůrci pečlivě promysleli koncepci a důsledně jí vše přizpůsobili. Počínaje volbou první verze, novým překladem a jeho úpravou, přes scénografii, hudbu, až po precizní práci se soustředěnými herci, kteří ctí jednotný styl. Smysluplné využití mikroportů umožňuje zaznamenávat nejjemnější nuance. Pozornosti hodný počin uspokojí spíše náročnější část obecenstva, i při opakované návštěvě lze pochopit mnoho nového. Určitá řešení či symboly mohou mást, je možno je rozporovat, ale i vyvolání diskuze byl třeba záměr...

Oproti svým předchozím hrám v ND nemá Frič u Vassy tolik možností filozofovat, tudíž se jde rovnou k jádru a obnažení rodinných vztahů a jejich totálnímu rozpadu. Text je vhodně přepracován a aktualizován, smysl tentokrát dávají i mikroporty, které navozují komorní pocit rozhlasové hry. Fričovi se znovu podařilo množství scén, stejně tak ale v některých okamžicích divák tápe po smyslu jevištní akce. Skvělé jsou každopádně herecké výkony: dominantní Zuzana Stivínová, Veronika Lazorčáková v neobvyklé poloze i skvělá Jana Pidrmanová jako prostoduchá Natálie. Lehce nadprůměrná inscenace stále komplikovaného autora Gorkého.